Předškoláci - darebáci

- Ženy autor: red

Ale ne! Vůbec ne. Naopak máte-li nějakého předškoláka doma, politujte ho.

Za pár dní mu totiž už končí ono krásné šestileté údobí života plné svobody, obdivu, mazlení a lásky a začíná tvrdý režim, spartanská výchova, úkoly, zákazy a tresty… Já vím, že teď přeháním. Jenže když já miluju u těch docela maličkých lidiček to úžasné objevování světa, lidí a vztahů. Z vlastní zkušenosti vím, že u svých dětí jsme se ženou z pracovních důvodů neměli příliš mnoho času vychutnávat si ty jejich sladké výroky a reakce na naše rozkazy. Však to, milé čtenářky, už třeba samy znáte. Lépe už si na těch dortových třešničkách pochutnává taková babička s dědou. A je-li už někdo pradědečkem, jako jsem třeba já, no pak je pro vás každý výrok toho malého človíčka přímo lahůdkou. Několik příkladů. Když byly našemu pravnoučkovi čtyři roky, jeli s ním rodiče na jakési očkování. Po návratu jsem se ho starostlivě zeptal: „Tak co, Lukášku, jaké to u paní doktorky bylo? Bolelo to?“ „Moc, dědo!“ odpověděl. „Řval jsem jako dvě krávy! To se nedalo poslouchat!“ Záviděl jsem mu, že dokáže vymyslet takovou metaforu. Já bych se asi vzmohl jenom maximálně na jednu Milku. Zanedlouho potom mi také pozměnil jméno. Třebaže jsme se předtím spolu dohodli, že oslovení “pradědečku“ je zbytečně příliš dlouhé, takže snadnější bude říkat si vzájemně „brácho“, zvlášť ve společnosti cizích lidí, on sám byl najednou Harry, prababička Jaruška se stala jeho věrnou Hermionou a já Ronem. Jen tak jsme s ním mohli každý víkend odjet vlakem do Bradavic. To už mu bylo pět a mnoho volného času trávil u počítače. Doma měl pochopitelně rychlejší PC než vlastním já a tak, když zapnul ten můj, trpěl, než se mu tam natočila příslušná hra. Jednou se obrátil od mrkající obrazovky a upozornil mě: „Blácho, u toho tvýho počítače by se nezastavil ani vilus!“ Bylo mi jasné, že ráčkující počítačový odborník má na mysli virus! O týden později jsem dostal dost krutou chřipku. Lukáš mě s rodiči přijel navštívit. Dlouze mě pozoroval a pak se zeptal: „Dědo, umřeš už dnes večel nebo až láno?! „Proč to chceš vědět, Lukášku?“ „Já jestli si mám zapnout v sedm hodin Večelníček, víš? Nelad bych o něj přišel! Ujistil jsem ho, že se pokusím nezkazit mu dnešní televizní program. Potěšilo ho to. Letos na jaře mu bylo šest. Všichni kolem něho mu začali vyhrožovat školou. On však měl jiné zájmy. Najednou začal chápat význam peněz. Z nepochopitelných důvodů si oblíbil především ty papírové. O kovové takový zájem neměl. Kupoval si za ně autíčka a o pouti se dokonce mohl svézt dvakrát třikrát na tobogánu. Využil jsem jednou téhle situace a moudře ho upozornil: „Když se budeš, Lukáši, ve škole dobře učit, vyděláš si peněz moc a moc!“ „Anebo když se stanu členem Mafie III!“ poučil mě. „Ti mají peněz, kolik chtějí. Stačí jim jenom dvakrát …kch, kch!“ naznačil výstřely z pistole od pasu. Došlo mi, proč si dnes s sebou přivezl novou disketu se stejným názvem. Ale i když jsem v duchu souhlasil s názorem, že zmíněný způsob nabytí peněz je rychlejší, rozvážně jsem namítl: „Ne, ne, Lukáši! Ty se opravdu musíš pilně učit, abys měl jednou slušné povolání!“ Pravnouček se zamyslel. Potom ke mně zvedl pohled svých modrých očí a zeptal se neuvěřitelně vážně: „A co třeba dělá takový plezident, když moje máma nechce, abych byl popelářem?“ Dost překvapen tak neobvyklou otázkou, jsem se mu pokusil popsat náplň prezidentské profese a především nutnost dokonalé intelektuální přípravy. Pokyvoval souhlasně hlavou, čímž mě dost uklidnil. „Tak co, už se teď do školy těšíš? „Ale jo. My si slíbili s Maluškou, že budeme v lavici sedět spolu, víš?! Věděl jsem, že Maruška byla jeho velká láska už v mateřské škole. Vlastně taky hezká motivace pro první dny opravdové školy, která na něho a na další předškoláky čeká, co?! Teď ještě aby dostali nějakou hezkou, vlídnou, chápavou a snaživou paní učitelku a Lukášova cesta na Hrad může začít!