Tento týden vstoupíme tak trochu na tenký led a mužům položíme otázku do pranice. Jak jste na tom s věrností ve vztazích? Dejme si předpoklad, že máte skvělou a krásnou přítelkyni, kterou milujete, je s ní zábava a celkově je to prostě „ta“, se kterou stojí za to společně budovat nějaký vztah. Dělá vás to imunními vůči potenciálním nástrahám jiných krásných žen? Byli byste schopni svou milovanou partnerku podvést? Pokud ano, za jakých okolností a co by vás k tomu přimělo? Na jakých stavebních kamenech podle vás stojí dlouhotrvající a funkční vztahy? Je jedním z nich právě i partnerská věrnost? A co kdyby se mince obrátila a podvedeni byste byli vy – jak byste se k tomu postavili a co by to pro váš vztah znamenalo?

Martin Suriak, redaktor

Tuhle otázku si sám pokládám docela často. Vždycky  se mi vybaví Formanův film Lid vs. Larry Flynt, kde Flynt má ženu, kterou pojal i za svou ve sňatku, přitom oba mrdali jako diví a zkoušeli všechno možný. Navzdory všem sexuálním výstřednostem, zahrnujícím hromadnou nevěru, se ti dva milovali tolik, jako jsem to dlouho neviděl (je to životopisný film, jen for record). Sám jsem nikdy příležitost k nevěře nevyužil nebo neměl, možná ale vstupujeme do doby, kde se láska, srdce a chtíč od sebe oddělují a možná je to pro nás zdravější a staví nás to do morální výše, kdy jsme schopni rozeznat, co je láska a co je chuť si zatrkat. Nemyslím si, že by to byl výraz úpadkové společnosti ale právě takové, která prodělává jistý emocionální přerod. Například můj brácha svou přítelkyni sice párkrát podvedl, ale přesto ji miloval a odpouštěl jí její hrozný excesy.

Myslím, že tuhle morálku, kdy sex neoddělitelně patřil k lásce a statutu manželství, nám veskrze vštípilavěrozvěsty špatně pojatá evangelia, což byl, myslím, znak latentně neurotické kultury. Křesťané mohou být svým způsobem jako děti, které zahlédly své rodiče v posteli, a i když tuší, že se tam děje něco eňo ňuňo, tak si namlouvají cokoliv jiného. Pro mě samotného je proto těžké říct, jestli jsem, či nejsem věrný: srdcem jsem své partnerce věrný až za hrob a nikdy ji nezklamu, ale tam dole bych mohl být pěkný pirát. Jenže to je kámen úrazu, jestli partnerka spojuje ty dva pojmy v jeden, pak je ten vztah tak jako tak odsouzen k záhubě.

Michal Bureš, redaktor 

Za čistě hypotetické situace, ve které bych se nacházel ve vztahu s perfektní, nepředstavitelně přitažlivou, milující, soucítící, vtipnou a inteligentní partnerkou, bych opravdu neměl zapotřebí pomýšlet na jakoukoli formu nevěry. Předpokladem k nevěře je, že ve vztahu něco chybí. Pokud by tedy vše bylo tak nereálně parádní jako v uvedené modelové situaci, pravděpodobně každý chlap by pro svou polovičku dělal první poslední. Otázka je, co by muž udělal, kdyby mu těmito všemi dary obdařená krasavice začala zahýbat. Jelikož by to znamenalo, že jí něco chybí ve vztahu a chyba je na něm, asi by se nejprve zamyslel. Nebo by alespoň měl. A ideálním, ryze diplomatickým výplodem jeho dumání by mělo být to, že by se rozhodl v žití s ní, nevěrnicí, pokračovat dál a čerpat výhod. Výhod existujícího vztahu a výhod jisté volnosti soužití, kterou vnesla partnerčina nevěra. Lepší než rozbité talíře, dveře nebo chrupy rivalů.

Vladimír Meduna, redaktor 

Věrnost považuju za předpoklad fungujícího vztahu a za hodnotu, které si velice vážím. Za okolností, které děvčata stanovila, si fakt nedokážu představit, že bych dotyčnou podvedl. Určitě bych za to nesnášel sám sebe. Něco jiného by to možná bylo v rozpadajícím se vztahu, tam by ale hrály roli další faktory typu „má to cenu napravovat?“, „chci to vůbec napravovat?“ a podobně. V případě negativní odpovědi pak taková nevěra může posloužit jako poslední hřebíček do rakve vztahu. A jak bych se k nevěře postavil, kdybych sám dostal parohy? Těžko říct. Vezmu-li opět v úvahu slečnami dané okolnosti, možná bych s těžkým srdcem odpustil, pokud by o to partnerka stála. Ale vážně jen možná a rozhodně jen jednou!

Milan Svašek, editor 

Jsem na tom dobře, děkuji za optání. Jen zbabělec podvádí svou holku. Když už chce chlap klátit jinou ženu, tak by bylo vhodné se s předchozí partnerkou rozejít. Myslím, že v normálně fungujícím vztahu nemá chlap potřebu utíkat za někým jiným, vydávat nesmyslné částky a dělat psí kusy, navíc to ještě tajit. Nevěra je fenomén, který je ještě uměle podporován jako něco normálního, ale problém vidím v tom, že páry neumí společně komunikovat, sdělovat si své přání a při prvním náznaku problému raději vztah opouští, než aby hledali konsenzus. Jedním způsobem je i najít si bokovku. Že je jednodušší si zničit vztah než taktně partnerce vysvětlit, že se vám najednou začaly líbit blondýnky, jestli by se nechtěla na chvíli přebarvit, to nechám na posouzení každého. A nevěra z druhé strany? Když se o tom člověk nedozví… Jinak si nedokážu představit, že si u svatby slibujeme věrnost. Případně jak jako „babička“ vypráví našim vnoučatům, jak mi ve dvaceti letech zahnula s mým kamarádem.

Štěpán Touma, redaktor 

Jedním ze základních kamenů funkčního vztahu by měla být právě partnerská věrnost. Takže pokud muž miluje svojí partnerku a přirozeně od ní žádá věrnost, mělo by ho to logicky činit imunního vůči svodům jiných žen, jakkoliv těžké to někdy může být. Pokud bych byl partnerkou podveden já (což se samozřejmě nikdy nemůže stát, protože lepšího mužeprostě nejde najít), tak by mě to pravděpodobně trochu naštvalo. Možná trochu víc naštvalo.

AUTOR: Kristýna Hliňáková

zdroj: StudentPoint.cz