Hrůzné dějiny krásy: Být raději mrtvá, nebo škaredá?

MAGAZÍN - Kuriozity autor: Šárka Novotná

Hon za ideálem krásy je věčný a rozhodně ne vždy bezpečný. Opravdový zkrášlovací boom pro ženy všech vrstev sice začal relativně nedávno, historie kosmetiky užívané privilegovanými vrstvami je ovšem mnohem starší a také řádně bizarní. Lidé si totiž na sebe patlali, a vlastně dosud patlají, přípravky, jež sice napomáhají vytouženému vzhledu, ale zdraví rozhodně ne.

Cate Blanchettová v roli královny Alžběty

Cate Blanchettová v roli královny Alžběty,zdroj: Profimedia.cz

Největším zabijáckým "miláčkem" je v tomto ohledu bezpochyby olovo. Směsi s jeho přídavkem si na pleť nanášeli už starověcí Egypťané – kdo by neznal bustu krasavice Nefertiti. Olověné přísady byly oblíbené i mezi dámami v Římě, i v novověku. 

Milovnicí nezdravého, leč efektního make-upu byla například královna Alžběta I. Její image dotvářela tlustá vrstva takzvané Benátské běloby – tedy směsi olova a octa. Jedna z nejslavnějších panovnic historie prý dramatickou vizáží skrývala jizvy po neštovicích, což byla motivace i zástupů dalších nadšených uživatelek.

Po celá staletí navíc v Evropě hrála prim bledá, "aristokratická" pleť, takže o popularitu měla tato, z dnešního pohledu šílená, záležitost postaráno. Následky ovšem měly s líbezností společného pramálo. Olovo způsobovalo změny pigmentu pleti, plešatění, nespavost, nervové potíže či závažné poškození zubů. Stručně řečeno – chrup začal hnít. Což není pěkné ani trochu. 

Raně novověké dámy si, zvláště v Itálii, dávaly do očí také rulíkové kapky, jež rozšiřovaly zorničky a způsobovaly patrně něco, co by se dnes dalo nazvat "pohled postavičky z anime". Krasavice pak ale kvůli tomu moc dobře neviděly, trpěly citlivostí na světlo a stejně jako při hrátkách s olovem se pomalu trávily...

Ovšem neházejme to jen na dámy, make-up v minulosti, zvlášť v některých obdobích, s chutí užívali i muži

Příliš mladá na smrt 

Nejznámější obětí nezměrného užívání jedovaté kosmetiky je nicméně žena: Maria, hraběnka z Coventry. Dívka irského původu pocházející ze skromných poměrů se díky své kráse dostala až do šlechtických kruhů a v roce 1752 se jako devatenáctiletá provdala za hraběte z Coventry.

Maria se kvůli šminkám a touze "být in" dostávala i do křížku se svým manželem, a to už krátce po svatbě. Už při líbánkách v Paříži jí prý nechtěl povolit červený pudr, který byl v metropoli nad Seinou v té době tuze populární. Když prý pak jednou přišla k tabuli nalíčená nevhodným způsobem, popudila muže natolik, že jí její tvář začal otírat ubrouskem. 

Mary_Gunning,_Countess_of_Coventry

Maria se kosmetikou otrávila,zdroj:Wikipedia.org

Doma v Londýně nicméně Maria patřila k vyhlášeným krasavicím a vzbuzovala tolik – často nechtěné – pozornosti, že nakonec potřebovala strážce.

Zbožňovala prý také těžký, v Londýně tehdy velice oblíbený, make-up, což se jí nakonec stalo osudným. Roku 1760, v pouhých 27 letech, zemřela na otravu krve a vstoupila do dějin jako žena, která předčasně zahynula kvůli touze být (ještě) krásnější. Zvlášť v 18. století však nebyla jediná... 

Najezte se pro krásu  

Olovo, rtuť a obzvlášť pak oblíbený pracovní nástroj všech travičů a traviček arsenik byly populární i v relativně "moderní" éře viktoriánské.

Na začátek nutno podotknout, že tato doba byla tak trochu paradoxní. Na jednu stranu byl, hlavně v jejích počátcích, u počestných dam měšťanských i šlechty preferován vzhled cudný a oproti minulým érám až konzervativní i co do oblékání.

Jen si porovnejte lehké empírové šaty s dekoltáží z počátku 19. století a (až ke krku) upjaté šaty, s brutální obručí a nepraktickou, těžkou sukní, jež, v podstatě cíleně, zamezovala ženě v pohodlnějším pohybu a nutila ji "držet" si lidi od těla. Ta tam byly napudrované paruky a falešně rudé líce.

Na šminky se v této éře jednoduše koukalo jako na něco, co je vyhrazeno dámám z polosvěta – tedy kurtizánám, herečkám a dalším ženštinám, na něž se hledělo skrz prsty, jejich slávě navzdory.

Na druhou stranu si však dámy, které na to měly, a stále častěji pak i ženy z bohatnoucích nižších kruhů, kosmetiku neodpustily, byť ji používaly spíš nenápadně. S blížícím se koncem století nicméně její popularita a též odvaha nositelek stoupala. A nejen v Evropě. Čímž se dostáváme k šminkám s výše zmíněnou, prudce jedovatou, přísadou.

Podíváme-li se třeba do zámoří, najdeme dobové americké inzeráty propagující oplatky s arsenikem, jež měly odstranit pihy, pupínky a další nehezká kožní znaménka. Arsenik jste si ovšem mohli dopřát i v mýdle, nebo "klasickém" pudru.

Ačkoliv byly smrtící účinky jedu v té době již dávno známé, některé dámy byly toho názoru "že troška přece neuškodí." Au. Nu a olovo či rtuť obsažená třeba v očních stínech, se těšily oblibě pořád. 

Barva, která (ne)stála za to 

Pořádné průšvihy se však nevyhnuly ani 20. století, kdy kosmetice propadly prakticky všechny vrstvy obyvatelstva. K popularitě make-upu přispělo například triumfální turné Ruského baletu v roce 1910 s jeho úžasnými kostýmy i výraznou vizáží tanečnic a tanečníků, a také rozmach filmu a kultu hvězd, pro které byl dramatický make-up neoddělitelnou součástí jejich vizáže nejen před kamerou.  

Pro úplné zobrazení rozklikněte

Theda Bara a její dramatická vizáž ve snímku Carmen (1915),zdroj:Profimedia.cz

Vše jen završilo další uvolnění v poválečné éře a nástup rozmarných, výstředních dvacátých let, s krátce střiženými vlasy, červenou pusou a dlouhatánskými řasami. A právě řasenky, tedy jeden z jejich druhů, se počátkem 30. let dostal až k soudu. 

Kvůli maskaře značky Lash Lure totiž oslepla žena známá jako Mrs. Brown. Barvivo obsahovalo sloučeninu P-fenylendiamin. Žena si ji nanesla na čerstvě vytrhané obočí, díky čemuž prý v jejím těle propukla infekce s hrozivými následky. S potížemi se potýkaly i další ženy, podle některých údajů si maskara vyžádala i jednu oběť na životě.

Nutno podotknout, že v té době byl dohled nad prodávanou kosmetikou značně nedostatečný a právě i "případ Lash Lure" nakonec vedl k zpřísnění legislativy, byť až v roce 1938.

P-fenylendiamin se v kosmetice, konkrétně v barvách na vlasy, používá dodnes a není brán jako jed, ale jako alergen, před dvanácti lety byl dokonce vyhlášen "alergenem roku". V současnosti máme nicméně výrazně rozvinutější poznatky o alergiích i lepší prostředky k zažehnání případné reakce, než tomu bylo před více než 80 lety...

Radioaktivní paráda  

Další "peckou s velkým P" byly bezpochyby přípravky s porcí radioaktivity. Ve 30. letech tak značka Tho-Radia uvedla na trh celou řadu produktů, od rtěnek přes tvářenky až po krémy, obsahující radium a thorium. Doslova "za humny", tedy u našich německých sousedů, jste koupili i "obohacenou" pastu nebo čokoládu. 

Pro úplné zobrazení rozklikněte

Tho-Radia, někdejší značka "speciální" kosmetiky,zdroj:fr.Wikipedia.org

Případ sám o sobě pak byl americký průmyslník a playboy Eben Byers, který pil po dobu několika let vysoce radioaktivní vodu prodávanou samozvaným doktorem-šarlatánem Williamem J. A. Bailyem. Byers chtěl původně vyléčit bolestivé následky zranění paže, jež utrpěl v roce 1927 a také prý podpořit své libido, nakonec ale skončil tak, že se prakticky rozpadl.

Počátkem 30. let bylo jeho tělo prorostlé zhoubným bujením, v lebce měl díry a lékaři mu museli odstranit velkou část spodní čelisti. Když roku 1932, v nedožitých 52 letech zemřel, oficiálně na "otravu radiem", musel být pochován v olověné rakvi...

Po jeho smrti vydal Wall Street Journal článek s titulkem Radioaktivní voda zabírala, dokud mu neodpadla čelist. Pseudodoktor, který se na celé tragédii podílel, nebyl nikdy souzen a později si dokonce založil firmu, v rámci níž prodával další radioaktivní vychytávky. I on nicméně nakonec podlehl rakovině, byť svého prominentního pacienta přežil o více než 17 let. Když bylo jeho tělo po necelých 20 letech exhumováno, bylo prý zpustošené radiací... 

Zajistit dětem 'lepší' budoucnost 

O látkách, které kosmetika obsahuje a mohou být potenciálně škodlivé, se živě diskutuje i v současnosti. Sem tam se dokonce objeví skandální odhalení ohledně překročeného limitu užití některých kontroverzních složek, včetně "starého známého" olova.

Právě tato debata z velké části vedla i k rozmachu různých druhů takzvaně přírodní kosmetiky či, v radikálnějších případech, "lesanské" metody no poo (v překladu bez s*aček), jejíž nejradikálnější uživatelky (a vlastně i uživatelé) si třeba vlasy místo šamponu myjí moukou či octem.  

Velice závažné téma, spojené s drsnou kritikou i snahou o osvětu nás ale vede zas k počátkům – tedy touze po co nejsvětlejší pleti. Ta se z euroamerického prostoru, jehož obyvatelé a obyvatelky si pro změnu ve 20. století prošli mánií opalování, přesunula do Afriky a Asie, kde točí kola miliardového byznysu. 

Právě v těchto zemích je světlejší odstín pokožky jednoznačným plusem. Je vnímám jako známka lepšího statusu člověka – nedře na slunci. Zároveň otevírá cestu k lepší práci partnerovi/partnerce. Prostředky, které jsou k dosažení "skvělého odstínu" užívány, si přitom mnohdy nezadají s ukrutností výše popisovaných hrůzných druhů kosmetiky.

Bělicí pasty a krémy často obsahují látku hydrochinon, jež odstraňuje zbarvení kůže, i další "starou známou" rtuť. Obě chemikálie způsobují těžké ekzémy, ničí kůži i vnitřní orgány. Nadměrné snížení melaninu pak jde ruku v ruce s rostoucím rizikem rakoviny kůže.

Pro úplné zobrazení rozklikněte

Jeden ze způsobů bělení pleti,zdroj:Profimedia.cz

Ač v některých zemích legislativa jedovatá zkrášlovadla zakazuje, jdou stále na odbyt a nedávno pročísla internet zpráva, že některé africké matky dokonce "bělí" své nenarozené děti.

Popularita "zesvětlování" dětí v děloze například v nedávné době zasáhla Ghanu, kde některé ženy v očekávání polykají do země pašované pilulky. Ty však mohou, opět, vážně poškodit plod a zdravotníci před nimi silně varují. 

V Africe i v Asii už několik let probíhají také kampaně propagující přirozený odstín obyvatel kůže ve stylu "černá je krásná", ve Vietnamu pak například odpor proti propagaci bělení vychází z některých subkultur mladých lidí.

Udržet si "zdravý" přístup ve světě, kde privilegovaní, ať už s dobrou "obyčejnou" prací nebo hvězdy šoubyznysu, mají kůži o několik odstínů světlejší, je pro mnohé zřejmě stále těžké. A snaží se tak připravit sobě a případně svým potomkům lepší budoucnost, byť je zároveň pomalu mrzačí nebo zabíjejí...

Tagy: zahraničí krása domácí kosmetika otrava zajímavosti a kuriozity zdraví a životní styl Panovníci a šlechta dějiny a fakta

Zdroje: Huffington Post,iO9,vlastní,Wikipedia org.,thecut.com,nationalgeographic.com,fiveminutehistory.com,Rozvojovka.cz