Studie po studii, objevující se v lékařské literatuře za posledních deset let, poukazuje na masivní a nesprávné nadužívání antibiotik. Bilance užívání antibiotik ve Spojených státech z roku 1981, publikovaná v Review of Infectious Diseases tvrdí, že v polovině všech případů předepsaných antibiotik neopravňoval k jejich užití klinický stav, nebo předepisující lékař předepsal špatný lék, špatnou dávku nebo nesprávnou dobu jeho podávání.

Skutečnost je taková, že v převažující většině případů jsou antibiotika předepisována na stavy; které nejsou schopna vyléčit. Z velkého procenta jsou antibiotika podávána na virové ušní, nosní a krční infekce nebo na domnělý zánět močového měchýře, kterým může být prostá kandidóza - to vše jsou stavy, které ve většině případů na antibiotika neodpovídají. Ve Spojených státech bylo v roce 1983 větší polovině z více než 32 milionů pacientů, kteří navštívili lékaře kvůli běžnému nachlazení, zbytečně vydán recept na antibiotika. Jak ale každý student lékařství ví, virové infekce (které způsobují rýmu a chřipku) na antibiotika nereagují.

"Pro všechny případy"

Vedle infekcí dýchacích cest se antibiotika nejčastěji užívají (asi z jedné čtvrtiny) u dětských zánětů středního ucha. Ačkoli se většinou tyto infekce (odborně nazývané otitis media) vyřeší samy, odůvodňuje se pravidelné užívání antibiotik argumentem "pro všechny případy" - pro jistotu, aby nevznikla meningitis nebo mastoiditis (to je zánět sklípkového systému ve výběžku lebeční kosti za uchem).

Kromě případů, které vyloženě bolí, není žádný důkaz pro to, že by antibiotika byla vůbec k něčemu dobrá. Mnoho studií spíše ukazuje, že antibiotika ve skutečnosti stav ještě zhoršují. Děti, které tyto léky nedostaly, mají ve srovnání s dětmi léčenými antibiotiky menší šanci, že se jim bude choroba opakovat. Další výzkum prokazuje, že ve třech čtvrtinách případů může opakovaná léčba antibiotiky eliminovat bakterie, ale ne středoušní zánětlivý výpotek, což naznačuje, že bakterie nejsou zdrojem problému.

V neuvěřitelném počtu případů lékaři sami nevědí, že penicilin rýmu nebo chřipku nevyléčí. Ale často vám také lékař podá recept jen proto, aby se vás zbavil. Dokonce i když se lékař domnívá, že je antibiotikum je opravdu nezbytné, obvykle ho předepisuje ještě dřív, než si je tím jistý. Ve většině situací může praktický lékař odebrat vzorek na laboratorní vyšetření podezřelé infekce, ale zároveň také podá pacientovi krabičku antibiotik, aby hned začal s užíváním. Pacient už může být v polovině celé kúry, než lékař zjistí, že mu dal špatný lék, nebo že pro jeho užívání není žádný důvod.
To má smysl u život ohrožujících onemocnění, kdy pacient může do 36 až 72 hodin zemřít, což je doba nezbytná pro získání výsledků z laboratoře, ale ne u stavů příznivějších.

Až dodnes si lékaři nelámali hlavu s nadměrným předepisováním, protože počítali s tím, že snad jen kromě mírné nevolnosti tyto léky pacientům prakticky neškodí. Mělo se za to, že pouze 5 procent populace je závažně alergická na penicilin. Letmý pohled do British National Formulary ale prozradí mnoho potenciálně škodlivých vedlejších účinků antibiotik: delší užívání neomycinu k léčbě jaterního onemocnění může poškodit jaterní funkce; tetracyklin může natrvalo obarvit dětem zuby na žluto; chloramfenikol zasahuje do produkce červených krvinek v kostní dřeni a může způsobit nezvratný, případně i fatální útlum kostní dřeně.

Oslabení organismu

Ještě více nás znepokojuje fakt, že opakované kůry antibiotik nejspíš vážně narušují rovnováhu imunitního systému způsobem, kterému medicína dosud nerozumí. Teorie praví, že antibiotika ničí dobré i špatné bakterie, takže když jsou ty užitečné bakterie ze střeva vyloučeny, může se ve střevě přemnožit CANDIDA NEBO JINÉ OPORTUNNÍ KVASINKY A PLÍSNĚ. Toxiny, které produkují, mohou oslabovat T lymfocyty, hlavní buňky imunitního vyhledávání a destrukce. To potažmo oslabuje organizmus, který je náchylný k mnoha vážným problémům: zažívacím nebo hormonálním poruchám, těžkým alergiím, lupence nebo i roztroušené skleróze. Mnoho těchto případů může být vyléčeno dietními a léčebnými opatřeními.
Také ještě neznáme dlouhodobý vliv na generaci dětí, které projdou velkým počtem antibiotických kůr dřív, než dosáhnou svých deseti let. Existují výzkumy o spojitosti mezi užíváním antibiotik a HYPERAKTIVNÍMI DĚTMI.

Další souvislosti se našly mezi nadužíváním antibiotik a VÝVOJOVÝMI PROBLÉMY V DĚTSTVÍ. Devítiměsíční průzkum 800 rodin v USA, které mají děti s vývojovými potížemi, provedený Registrem opožděného vývoje, zjistil, že u dětí, které dostaly více než 20krát antibiotika ve věku od 1 do 12 let, byla o 50 procent větší pravděpodobnost, že budou trpět některým z vývojových problémů, od autismu až po vady řeči. I u dětí, které dostaly antibiotika maximálně třikrát, byla pravděpodobnost vývojových potíží poloviční. Téměř tři čtvrtiny postižených dětí se až do věku jednoho roku vyvíjely normálně.

Nadužívání antibiotik nám dělá ještě větší starosti, co se týká možností vzniku takových chorob, jako je CUKROVKA. Čím více bylo dítě antibiotikům vystaveno, ať již v děloze nebo na počátku života, tím větší byla pravděpodobnost, že v časném věku onemocní cukrovkou. Opakované podávání antibiotik v organizmu pouze podnítí vznik rezistentních kmenů bakterií, které budou vzdorovat antibiotické léčbě, a v případě, že člověk bude tyto léky skutečně potřebovat, nebudou už zabírat. Tento typ "PŘENOSOVÉ REZISTENCE" může postihnout i populace ve velkém, jak se to stalo s kapavkou a stafylokokovými infekcemi. Mírná kůra penicilinu dříve snadno vyléčila obě infekce. Dnes se pro dosažení stejného výsledku musí dát dvě obrovské dávky penicilinu, často ještě v kombinaci s dalším antibiotikem. V některých částech Afriky a na Filipínách penicilin nezabírá vůbec.