8 vět, které otráví každého studenta

- O dětech autor: red

Za dob našich studijních let na nás mluví mraky lidí. Učitelé, na jejichž jména si dnes už ani nevzpomene. Školníci, kteří na nás káravým hlasem křičeli, ať neběháme po šatnách a nerozhazujeme bahno z bot. Kuchařky, které se nás ptaly, kolik knedlíků si dáme. Spolužáci, kteří po nás neúnavně chtěli půjčit domácí úkoly. Naši rodiče kolikrát mluvit nemuseli. U těch stačil vyčítavý pohled a všechno bylo řečeno i beze slov. Co ale zaručeně naštve každého z nás, kdo si kdy potykal s lavicí? Vybrali jsme pro vás osm vět, za které bychom občas vraždili. Ty, kdož je vyslovili, nebo sebe, to abychom už nikdy nemuseli slyšet nic podobného.

1. „Tak koho si dnes vyzkoušíme? Tak třeba  …..“

Jako naschvál zrovna vyslovil vaše příjmení! Učitelé mají tu nadpřirozenou schopnost vidět do našeho svědomí. Nad člověkem s tím nejčernějším svědomím (a naprosto dutou hlavou)jakoby zářila aura, kterou vidí jen vyučující. Zvětšuje se při pravidelném rituálním odříkání: „Ať to nejsem já, proboha, jen ať to nejsem já.“ Určitě znáte i vy tento zákon schválnosti. Když nic neumíte, tak vás vytasí. Jenže když náhodou něco umíte, nikdo o vaše schopnosti jakoby nestál.

2. „Bože, já to neumím, to zase bude propadák.“

Obvykle s tou větou chodí ti nejvíce naučení lidi. Smrt v očích a tělo na zkolabování. Při pohledu na takové případě si často říkáte, že jestli to on neumí, tak vy už můžete jít rovnou na pivo zapít žal z neúspěchu. Vyděšené slabikování „Ur-či-tě mě vy-ra-zí“ je v očích nezaujatého pozorovatelé legrační s kontrastní situací, která nastává poté – „Uf, mám jedničku. Ale to jen proto, že jsem měla štěstí na otázky!“ Prdlajs štěstí, holka zlatá! Prostě jsi to uměla!

3. „Rozumíte?“

Otázka, za kterou by se mělo dovolit zabíjet. Popsaná tabule skrz na skrz, učitel s jiskrami v očích a lehce šíleným výrazem hodného vědce, který se zapálením zkoumá věci běžným smrtelníkům vzdálené miliony světelných let. A on si přijde s otázkou: „Rozumíte?“. Bože můj, pomoc! Když si třída dovolí zašumět nesouhlasným hlasem, spráskne ruce a řekne: „Ale vždyť to je tak snadné! Já vám to tedy vysvětlím úplně polopaticky.“ V tu chvíli vám dojde, že jste asi úplný hotentot, protože ani ono „polopatické vysvětlení, které pochopí i děti na základní škole, věřte mi“ je pro vás, jako kdyby myslel svahilsky hovořící děti ve škole pro naprosté génie.

4. „Kolego, proč jste se to neučil?“

To je zase dotaz! „Protože venku bylo tak pěkně a já šel na pivo. No a pak jsem přišel domů a řekl si, že si to jen tak pročtu, vynechám ty nudné pasáže a prostě to zkusím.“ Na hloupou otázku hloupá odpověď. Co snad chce slyšet? Nebude tohle jen řečnická otázka, na níž  neexistuje absolutně žádná uspokojující odpověď? Proč se nás tedy učitel ptá s tak tázavým pohledem a očividně čeká, co řekneme?

5. „Tohle ale probírat nebudeme, to už byste dávno měli vědět.“

Probíráte zrovna historii češtiny nebo se vrtáte v matematických vzorcích a vyučující přeskočí tak důležitou část se slovy, že to už určitě víte, tak se s tím přece nebudete zbytečně zdržovat.V tu chvíli se řada studentů tak zapotí, že nepomůže ani nejlepší deodorant z reklamy. Informace, které byste údajně měli dávno vědět, totiž ne a ne naskočit do hlavy, a jen marně koukáte na tabuli a loktem šťoucháte souseda se slovy: „A ty to jako víš?“ Marný pohled, který vám vrátí, vás ubezpečí, že v lese nejste sami! Vysvětlit učiteli, že jste o tomhle jakživ neslyšeli, je ale takriskantní jako jít do ohrady s býkem v červeném úboru a provokativně rudou rtěnkou. Mohlo by se totiž stát, že jeho pohled bude ostřejší než býčí roh!

6. „A tohle už je opravdu poslední poznámka,“

říkají s potutelným úsměvem a často přidávají dovětek: "Věnujte mi ještě chvilku pozornosti!". Sami ale dobře vědí, že to sice poslední poznámka je, ale kdo by tušil, že zabere půl druhé strany A4, viďte? Vy už jste duchem u kafe nebo řešíte, jestli si jít koupit tu sukni nebo raději tamty kalhoty, a on začne něco o kapitálových trzích! Proboha! Své saky paky, které jste měli sbalené už deset minut před ukončením přednášky, zase vybalíte a na cár papíru, který vylovíte odněkud z tašky, naškrábete pár poznámek. Kdyby to písmo viděl nějaký grafolog, asi by vám doporučil svěrací kazajku.

7. „To se mě ptáte, nebo odpovídáte?“

Z vašeho lehce tázavého tónu odpovědi nabyl učitel dojmu, že vlastně vůbec nevíte, jen hádáte. Ač třeba není daleko od pravdy, kde je jeho empatie? Cožpak nevidí, že máte srdce až v krku a bojíte se říct něco špatně před tak uznávanou kapacitou, které si nesmírně vážíte? Cožpak by jednou nebylo možné spolknout poznámku k intonaci a říct: „Ale jistě, máte pravdu.“ ?

8. „Tak co bylo ve škole?“

A to nejlepší na konec. Tohle snad ani nepotřebuje komentář!

Více naleznete na StudentPoint.cz.

Tagy: studenti učitelé