Může za to Napoleon!

Mnozí čtenáři teď budou lamentovat (případně meditovat) nad tím, zda může něco tak nepatrného a nestabilního - každou flašku lze rozbít - stát takové nekřesťanské peníze a zda se taková investice může vůbec vyplatit. Může. I proto jsou jedinci, a není jich vůbec málo, co dávají před kamennou či elektronickou bankou přednost té vinné, případně sklípku, kam chodí kontrolovat svůj majetek a občas z něj něco třeba i něco málo upijí…

Za vznik takzvaných Velkých vín může císař Napoleon III. Ten v roce 1855, při příležitosti pařížské výstavy, svolal sommeliery a nejvyhlášenější odborníky a dal jim za úkol provést takzvanou klasifikaci, což znamenalo roztřídit tisíce vinohradů do tříd podle kvality. Při něm byl použit stejný systém jako ve školním známkování, od jedničky do pětky. Šedesát jedna z nich, těch úplně nejlepších, obdržely prestižní predikát Grand Cru Classé, nejvyšší možné ocenění. Tento systém platí dodnes a je třeba říct, že i na „vedoucích pozicích“ se za ta dlouhá léta změnilo jen pramálo.

Špičkoví vinaři jsou si totiž dobře vědomi, že klientela, co kupuje nejdražší značky, chyby a omyly zásadně neodpouští i toho, že dobré jméno lze zkazit jen jednou, takže pokud nejsou stoprocentně spokojeni s úrodou, víno pod zavedeným názvem raději nevyrobí!! Značek, jimž se povedlo proniknout mezi elitu je pak naprosté minimum, důvody jsou hlavně v geologických podmínkách a poloze. Svou roli - a velkou - hraje matička příroda, podle mystiků však do hry vstupují i jiné, tajemné síly. Jak jinak se podle nich dá vysvětlit, že vinice v Chateau Margaux, vzdálené od sebe sotva dva metry (!) produkují révu zcela odlišných vlastností?

Umění stárnout

Velká vína jsou výjimečná především v tom, že jsou vyrobena tak, aby mohla desítky - někdy i stovky - let stárnout a vyzrávat. Tento proces umožní především vysoký obsah taninu v nich, takže se velmi vyznačují svíravou, trpkou chutí. Proto nejen, že by nemělo smysl je konzumovat „mladá“, ona by se v tomto stadiu nedala vůbec pít!! Aby se jejich textura zjemnila a jednotlivé složky vyladily do dokonalé harmonie, trvá hodně, hodně dlouho. Problémem při dlouhém skladování je však korek, nemá přece jen takovou životnost, takže nastává nutnost ho vyměnit, což není vůbec snadné, protože pokud se to udělá špatně, je z cenného vína břečka…

Neplatí ovšem ani zdaleka dosti často citovaná rovnice - čím starší, tím lepší, jde o jeden z mnoha zažitých omylů. Ve skutečnosti má každé svůj čas, kdy jeho vlastnosti dosahují ideální harmonie. Na základě vlastností odrůd v určitém roce a technologie je možné určit, kdy se dostane na absolutní vrchol, což je nejdůležitější ze všeho, protože když ho překoná, rychle umírá.  Zkrátka a dobře, když i to absolutně nejlepší víno necháte ve sklepě moc dlouho, můžete ho nakonec leda vylít…

Lahve určené k archivaci musí být uloženy vždy naležato (nejlépe v regálech k tomu určených) ve tmě či pološeru, ideálně v místnosti se 70 % vlhkostí a stálou teplotou dvanáct stupňů. Nikdy se nesmí vedle nich skladovat nic jiného, zejména pak ne brambory! Korkové zátky totiž nejsou nepropustné, víno přes ně dýchá a nasává pachy z okolí.

Největší z velkých

Na světě jsou desetitisíce vín. Mezi nimi existuje velmi úzká společnost s přívlastkem nej. Nejlepší, nejslavnější, nejdražší. Jsou to: Chateau Haut-Brion (oblast Graves), Chateau Lafite-Rothschild, Chateau Mouton Rothschild, Chateau Latour (všechny Paulliac), Petrus z Pomerolu v Bordeaux, Romanée-Conti z Burgundska a samozřejmě i Chateau Margaux, které představuje spojení skvělé architektury v podobě krásného zámku a dokonalého moku. Pro ten nejlepší se používá pouze réva z nejstarší části vinice, přičemž průměrné vyprodukované množství je 40 hektolitrů z hektaru.

Nebyl by jistě problém dosáhnout vyšších výnosů, hrozny by ale byly méně koncentrované a plné, čímž by ztratily punc výjimečnosti.

Legendou se stal i Petrus z distriktu Libournais (nejen díky letitým dodávkám na stůl anglické královny). Zatímco některá chateau vypadají už na první na pohled honosně, toto připomíná spíš skromné selské sídlo. Nikde ani stopa po bohatství, jen prosté budovy a řady vinohradů. A i když většina vín z Bordeaux má jako základ odrůdu Cabernet - Sauvignon, představuje právě Petrus výjimku, potvrzující pravidlo. Téměř čistý (95%) Merlot, který mnohem hůř stárne a představuje pro vinaře ten nejtěžší oříšek, zde ukazuje své možnosti v podobě možná nejdokonalejšího vína na světě. Vlastnit takové rarity si pochopitelně mohou dovolit (kromě samotných firem) jen velmi bohatí sběratelé, případně majitelé luxusních restaurací, kterým pomáhají - vystavené s plnou parádou ve vitríně - zvýšit společenskou prestiž.

Obchodníci a sběratelé

Proč se platí za tak nepatrný předmět tak astronomické částky? Některé důvody jsou logické - nízkévýnosy, vysoká kvalita, obrovské množství ceněné ruční práce, drahé, dubové, sudy. Vedle toho ovšem má vliv i to, že špičkových vín je omezené množství, zatímco řady zájemců o koupi valem přibývají. I proto, že výnos z prodeje vína nepodléhá dani z příjmu! Bráno z hlediska zhodnocení počátečních investic záleží pochopitelně na výběru i vložených prostředcích, obvykle se výnos pohybuje na hranici 10 - 15 % ročně, při velmi dobrém nákupu je to však až 30 % či víc!

Takový úrok v bance tedy nedostanete a pohled na láhev rubínové moku je určitě příjemnější než na výpis z konta...

Zájemce o tuto netradiční formu „spoření“ musí ovšem nejprve vyřešit to, jako sbírku zvolí. Jsou totiž dvě - horizontální či vertikální. V prvé kupuje všechny velikosti (obvykle 0,7,1,5,3,4,5 litru) stejného druhu nabízeného v témže roce určitou vinicí, u druhé je to sled jednotlivých ročníků, pochopitelně těch nejvíc úrodných. Odborníci považují za zcela minimální vklad sto padesát tisíc.

To nejsou zase takové peníze, řekne si možná mnohý čtenář, jdu do toho! Jenže je tady jedno velké nebezpečí - než se do toho vůbec pustí, musí mít zaručený odbyt. Prodat drahé láhve ze soukromého sklepa je extrémně obtížné, hlavně kvůli absenci záruky, že nejde o podvod. A je nutné si uvědomit, že nejkratší časové období, ve kterém se takto vložené prostředky začnou vracet, je pět, podle reálnějších odhadů spíš deset a více let!

Mnozí sběratelé, tedy ti opravdu mohovití, praktikují metodu, která by se dala nazvat „výdělek s požitkem“. Spočívá v tom, že jednu láhev (nebo i víc) koupí pro zisk a druhou v určitý čas, kdy dosáhne vrcholu, vypijí. Pokud mají dobrý odhad, vydělají na té první tolik, že druhou mají v podstatě zadarmo!

„Nunc est bibendum“ aneb „nyní je třeba pít“ pravil kdysi Horatius. I špičková vína si lze dopřát, aniž by k tomu bylo potřeba vzít si úvěr od banky, populární jsou zejména takzvaná druhá vína - u nichž se cena pohybuje od tisícovky výš. U prestižních značek nejsou ani v nejmenším podřadná, platí pro ně jiná pravidla než pro ostatní. Hlavně jsou stáčena dříve, díky čemuž rychleji zrají a jsou vhodná ke konzumaci dříve než první, určená k archivaci.

Hrozny obvykle pochází ze sousední vinice s vyšším výnosem, stárnou však v použitém sudu po prvním vínu, takže ho stylem velmi připomínají. Jde o geniální marketinkový tah jak prodat „průměrnější“ víno pod jménem slavného bráchy. Ale pozor! Byť vypadá levněji, není vždy zárukou výhodného nákupu. Odborník si často raději najde první víno méně slavného, leč výtečného vinařství než druhé, několikrát  dražší, od slavného…

Existuje tu také odlišný systém prodeje, výrobci dobře vědí, že nejsou obyčejní vinaři, nemají zapotřebí „nabízet je pocestným“. Jednou z nejzajímavějších možností, jak se je pokusit přece jen získat, bývá nákup „en primeur“. V takovém případě zákazník zaplatí podstatně nižší cenu - ovšem v době, kdy víno zraje v sudech a není známa jeho kvalita. Obdrží ho přibližně rok či dva po platbě.

I když jde o vcelku neobvyklý obchod, mnohdy se ukáže být výhodný. Někdy mimořádně. U výjimečných ročníků, jako byly, namátkou z těch starších, která jsou už déle archivována, 1990 a 1996, se takto vložené prostředky již teď mnohonásobně zhodnotily a v tomto trendu nadále pokračují. Investice v řádu několika tisíc se tak může vrátit až stonásobně! Riziko je vlastně minimální, pokud se kupující „netrefí“, vystřídá finanční efekt silný chuťový prožitek. U nás se (kromě jiných) prodává Château Margaux Cru Classé za deset tisíc a Petrus Pomerol AOC z roku 2001 cca 27 000 korun, není ovšem problém si objednat prakticky jakoukoli značku - pokud na ni tedy máte.