Za necelých dvacet let poté - v roce 1978 - narození Louise Brownové po mimotělním oplodnění poprvé umožnilo reprodukci bez vlastního sexuálního aktu. Během uplynulých třiceti let se mimotělní oplodnění rozvinulo v nejúspěšnější léčbu párů s poruchami plodnosti, kterou kdy medicína měla k dispozici. Kromě stále se rozšiřujících indikací nabývají tyto léčebné postupy i mnohem širšího – demografického - významu. V řadě evropských zemí představují totiž děti narozené po asistované reprodukci výrazné procento všech narozených dětí. Dalším zcela novým aspektem asistované reprodukce je, že tyto postupy již nejsou aplikovány pouze u párů s poruchami plodnosti, ale jsou součástí léčby párů a pacientů, kteří sice nemají problém s otěhotněním, ale kde asistovaná reprodukce představuje pouze potřebnou počáteční fázi jejich léčby za účelem vyloučení ať již dalších reprodukčních rizik nebo zachování možnosti budoucí reprodukce při hrozící ztrátě plodnosti například z důvodu plánované gonadotoxické radio- či chemoterapie (např. v souvislosti s nádorovým onemocněním). Procento párů s narušenou plodností se v hospodářsky rozvinutých zemích zvyšuje. Hlavními důvody jsou především odkládání otěhotnění do stále vyššího věku a zvyšující se procento párů, kde porucha plodnosti je podmíněna subfertilitou muže. Plodnost ženy je závislá na věku s dramatickým poklesem od 35 let, otěhotnění po čtyřicítce jsou vzácná, navíc spojená s vysokým rizikem potratu či porodu plodu s chromozomálně podmíněnou vadou. Z tohoto důvodu lze očekávat, že stále více párů bude při otěhotnění potřebovat asistenci specializovaných pracovišť. Není proto náhodou, že řada žen se začne zajímat o otěhotnění v době, kdy jejich vaječníky již nejsou schopny produkovat vajíčka v takové kvalitě, aby otěhotnění vůbec bylo možné. Výsledkem je stále rostoucí zájem o léčbu darovanými vajíčky. Mimotělní oplodnění původně vzniklo jako léčba žen s poškozenými nebo chybějícími vejcovody, které až do té doby byly odkázány na bezdětnost či adopci. V současné době jsme svědky zásadního indikačního posunu – nejčastějším důvodem je narušená plodnost muže. Tento vývoj byl akcelerován především díky technice intracytoplasmatické injekce spermie (ICSI), při které pro úspěšné oplodnění vajíčka postačuje nález jediné živé spermie. Tato technika je dnes (v celé Evropě) používána při oplozování více než poloviny všech získaných vajíček. Zcela zásadní vývoj v asistované reprodukci přinesly techniky umožňující vyšetřování genetické informace z jediné buňky embrya – tím bylo umožněno vyšetření embryí ještě před jejich přenosem do dělohy. Na rozdíl od „klasických“ metod prenatální diagnostiky, kdy je vyšetřován plod v děloze a v případě průkazu postižení plodu je těhotenství přerušováno se všemi zdravotními a psychickými riziky pro matku, v tomto případě jsou do dělohy přenášena pouze prokazatelně zdravá embrya. Současné - velmi pracné - postupy budou v blízké budoucnosti nahrazeny čipy /microarrays/, které umožní během jediné analýzy detekci celé řady předem definovaných vad. Stále větší důležitost nabývají metody asistované reprodukce pro pacienty, u kterých je plánována gonadotoxická léčba - léčba metodami, které poškozují zárodečné buňky a tkáně (jedná se především o mladé pacienty s onkologickým onemocněním). Některé z těchto postupů jsou již dnes naprosto rutinní (např. zamražování spermií, vajíček či embryí), jiné jsou zatím v experimentálním stadiu (zamražování tkáně vaječníku a varlat). Tato problematika představuje jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících oblastí v reprodukční medicíně. Všechny současné poznatky svědčí pro to, že reprodukční medicína a asistovaná reprodukce se týkají stále větší části populace a že význam těchto postupů bude dále narůstat.