Dnes je pátek 15. ledna 2021., Svátek má Alice
Počasí dnes -3°C Sněhové přeháňky

Princezny, Plaváčci a Popelky

Princezny, Plaváčci a Popelky
zdroj: Archiv

Podvědomý způsob našeho chování v partnerských vztazích je do velké míry ovlivněn tím, co se dělo v naší původní rodině, jmenovitě vztahem mezi našimi rodiči v době, kdy jsme vyrůstali. Náš „životní scénář“, termín, který zavedl Eric Berne (1997), si vytváříme od raného dětství a všechno, co se kolem nás děje, do něj zapracováváme. Jaká je máma k tátovi, jestli se mají rádi, nebo jestli se hádají (a kvůli čemu), jestli tu táta je, nebo jestli je nepřítomný. Dokonce i takové maličkosti, jako jakým způsobem si rodiče navzájem projevují lásku, zdali se před námi líbali, jak se vzájemně dotýkali a jak o sobě mluvili, to vše ovlivňuje náš pozdější způsob komunikace s partnerem. Totéž lze říci o oblíbených pohádkách a příbězích, které nám byly vyprávěny. Ošklivé káčátko a identifikace s ním bude mít jiný vliv na náš pozdější (i partnerský) život, než pokud jsme vyrůstali jako princezna se zlatou hvězdou na čele. Právě naše oblíbené pohádkové postavy, Indiáni, hrdinové nebo padouchové, se kterými jsme se cítili dobře, a role, které jsme ve hrách hráli, jsou důležitými klíči k rozšifrování mechanizmů vedoucích k napsání našeho životního scénáře.

V partnerských konstelacích, při průzkumu těch částí psýchy, které leží pod hladinou vědomí, je tedy účelné se ptát nejen na vzájemný vztah rodičů (a samozřejmě i na náš vztah k nim), ale také na oblíbené postavy, které nás provázely skrze dětství. Tyto postavy potom můžeme postavit do konstelace, a je dokonce možné vytvořit „konstelaci oblíbené pohádky“, která bude ve většině případů vypovídat o našem životním scénáři, a může tak klienta vést k pochopení (a změně) jeho životních strategií. Na konci této kapitoly uvádím dva příklady „pohádkových“ konstelací ze semináře věnovaného přímo konstelacím pohádek. Podívejme se nyní na několik klasických životních rolí, jak se jeví na základě mnoha proběhlých rodinných konstelací. Uvedená klasifikace se neopírá kromě už zmíněných zkušeností ze seminářů o žádnou mně známou psychologickou teorii, nicméně jsou do ní zahrnuty poznatky z celé řady knih a diskuzí na toto téma a samozřejmě z několikaleté praxe se stavěním podobných konstelací. Mějme na paměti, že tyto role a životní scénáře nejsou samy o sobě ani dobré, ani špatné – všechny role mají své výhody a nevýhody a my jsme si je vytvořili jako nejlepší dostupné řešení naší situace v dětství. To, co nás dnes v souvislosti s těmito rolemi zatěžuje, je jejich stálé působení z našeho podvědomí. Poznáním své role můžeme zpočátku její vliv když ne omezit, tak jej alespoň pochopit a přestat bojovat proti jeho výsledkům. Jako vše, co z hlubin podvědomí vyplave na povrch, i tyto vlivy se po jisté době mohou „rozplynout na čerstvém vzduchu“. Životní role a scénáře jsou v následujícím přehledu označovány jmény pohádkových a jiných postav, což ovšem neznamená, že by pro každého z nás princezna, Sněhurka nebo Otesánek představovali stejnou dynamiku. Ani zde neexistuje nic, co by platilo pro všechny. V konstelacích pohádek se ukazuje, že moje Sněhurka je často velmi odlišná od tvé Sněhurky. Jména pohádkových postav používám pouze jako všeobecné označení dané vztahové dynamiky. Nerad bych, aby vznikl dojem, že všichni, kdo měli rádi Karkulku, Otesánka nebo se identifikovali s Princeznou se zlatou hvězdou na čele, si v mládí vytvořili níže uvedený životní scénář. Jak rozdílné vnímání pohádkových postav (ode mnou popisovaných scénářů) může být, dokresluje reakce na jeden internetový text o pohádkovém semináři, která mi byla zaslána: „Při četbě textu o archetypech v pohádkách se mi v břiše ozvala má stará vášeň pro zamilovanou a dramaticky prožívanou pohádku o Karkulce. Zdá se mi, že jsem jako dítě žila hodiny v temném lese a mluvila s vlkem. Les byl super zajímavou příležitostí... Bylo v něm všechno, nač jsem si pomyslela a po čem jsem toužila. Vlk byl můj hrdina, průvodce a kámoš... Mluvil se mnou o tajemstvích světa nebo jsme jen tak spolu seděli a mlčeli... Pak se ovšem stal ten nevinný incident se sežráním a zmrtvýchvstáním Karkulky a babičky. Vlk samozřejmě poté, co mu hloupý myslivec rozpáral břicho, stále žil a odešel v poklidu do studny pokračovat ve svém dobrodružném a tajemném životě. Zdá se mi, že s Karkulkou uvnitř sebe stále toužím po volnosti hlubokého lesa a jeho tajemstvích a po vztahu s vlkem. Jenom bych tak seděla a dívala se mu do očí...“ Hloupý Honza/Petr Pan Obě postavy představují v podstatě jeden životní scénář – roli toho, kdo za žádnou cenu nechce dospět. Z nějakého důvodu je zde dospělost spojena se zodpovědností (musí se vstávat, pracovat, vychovávat děti...), je tedy lepší zůstat sedět za pecí, ležet v posteli nebo si moci doživotně hrát. Dítě v této roli zaspí (jak příznačné!) transformaci z dítěte v chlapce (hloupý Honza), případně z chlapce v muže (Petr Pan), a nadále je mu podezřelé vše, co zavání změnou (tj. jakoukoliv transformací). Zatímco pro Hloupého Honzu, který nedokončil proměnu dítěte v chlapce, je postava mámy a teplo pece (mámina klínu) nesmírně důležitá, pro Petra Pana, který zaspal proměnu chlapce v muže, je v jeho životě nejdůležitější hra bez jakékoliv zodpovědnosti. Proto si Honzové většinou hledají mateřské partnerky, které na chvíli mohou převzít roli „mámy na doživotí“, případně roli „pece“. Taková partnerka sice Honzu velmi rychle energeticky ovládne, příliš „užitku“ z něj ovšem nemá. Je-li s rozdáním rolí spokojena, může však být jejich partnerství dosti stabilní. Naproti tomu ideální partnerkou pro Petra Pana je nezávislá, zpravidla intelektuálně založená, pohledná, nicméně hlubokého vztahu většinou neschopná studentka stejné univerzity. Petrovy vztahy budou velmi krátké, povrchní a jeho cestu může lemovat řada ex-partnerek, které mu budou zazlívat, že utekl (aniž by ovšem viděly svůj vlastní strach před závazným partnerstvím). Pro pochopení životního scénáře Petra Pana je velmi důležité si uvědomit, že iniciace potřebná pro přerod chlapce v muže je vždy provázena setkáním se smrtí, případně s bolestí jako symbolem smrtelného ohrožení. To se v přírodních kulturách dělo v podobě krutých a mnohdy život ohrožujících iniciačních ritů, u indiánských kmenů formou slunečního tance či tzv. „vision quest“ (hledání vize na osamělé hoře pomocí půstu a žíznění) a v evropské kultuře v podobě vojenské služby. Jedině přiblížení se smrti a prožití strachu, který je s ní spojen, totiž umožňuje nalezení onoho hlubokého smyslu bytí, účelu své (mužské) existence, toho, co jsme v minulé kapitole poznali jako „nejhlubší účel“ a co přesahuje hranice života a smrti. Mladý muž se ovšem nemůže se smrtí seznámit – obrazně řečeno – pod dohledem mámy, za pomoci té, která reprezentuje život. Proto je pohyb od mámy k mužům, k mužským předkům a jmenovitě k otci pro transformaci jak Honzy, tak Petra nezbytný. Vysvobozující věty tedy jsou například: „Mámo, já jdu teď k mužům (za tátou).“ – „Na konci musíme všichni odejít.“ Případně: „Milý draku, já nebo ty.“ – „Toto není hra“. Je jasné, že drakem je zde míněna opět pečující (a ovládající) matka, kterou musí hloupý Honza opustit, nebo opačně řečeno, jejíž náruč ho musí zradit. V této souvislosti je velmi poučná legenda o svatém Jiřím, zabíjejícím draka. Sv. Jiří představuje křesťanské ztvárnění velmi starého archetypu vztahujícího se právě k výše popsané transformaci – proměně chlapce v muže. Mnoho předkřesťanských „drakobijců“ získává svým činem nesmrtelnost (tj. otevírá se jim spojení tohoto světa s oním světem), někteří tak činí koupelí v krvi zraněného draka (Sigfried). „Zabití draka“ tak může být chápáno jako přechod od ovládající matky k otci a k dospělým mužům. Drak je zde symbolem pro chtonický princip, princip spojený se Zemí a s bohyněmi typu Gaia, Demeter nebo Hekaté. Popelka Její matka zemře hned na začátku pohádky a Popelka chodí na její hrob. Co se s matkou stalo, to se z pohádky nedozvíme, je ale zřejmé, že Popelka (pravděpodobně po matce) zdědila roli oběti. Dokonce ani její otec neudělá nic, aby ji z postavení „rohožky“ vysvobodil. V jedné „pohádkové“ konstelaci se ukázala zvláštní (a poměrně exotická) zápletka – objevila se tam domněnka, že otec Popelčinu matku otrávil, aby se mohl oženit se svou milenkou, pozdější macechou. Matka umírala bez vědomí, že by její muž dělal cokoliv nekalého, i když její nevědomí samozřejmě pravdu znalo. Popelka přebrala po její smrti roli jakéhosi věčného pomníku oběti před očima (neodhaleného) pachatele. Ať je tomu jakkoliv, scénář Popelky vyžaduje prince (a náhodu v podobě tří oříšků) k vysvobození z „nízkého“ postavení. Bohužel zázraky se nedějí (ne takto), a tak si lehce domyslíme zbytek pohádky. Popelka princi porodí dceru a brzy po svatbě se začne opět věnovat zametání, namísto aby s princem jezdila na státní návštěvy. V důsledku čehož si princ brzy najde o mnoho mladší a svůdnější milenku. Popelka je potom otrávena na jeho popud slabými, ale soustavnými dávkami arzeniku a po její brzké smrti (na smrtelném loži Popelka ještě princi poděkuje, že ji zachránil z její chudoby) se slaví svatba prince s jeho novou ženou. Dcera z prvního manželství má všechny předpoklady začít chodit plakat na hrob své matky. Jednoho dne jí zestárlý a již ne tak hýřivý otec-princ přiveze z cesty tři oříšky... Popelčina vysvobozující věta je: „Já jsem jako ty, mami.“ Případně: „Dělala jsem to pro tebe, mami.“ Přijímáme-li totiž svůj (zděděný) osud, ztrácí nad námi pomalu, ale jistě svou moc. Po jisté době může Popelka pronést další osvobozující větu: „Mami, když se stanu dospělou, když vydělám hromadu peněz a užiju si spoustu zábavy, když vystřídám pár úžasných chlapů a vezmu si jednoho, který docela ujde, a když nakonec skončím s hromadou šťastných vnoučat, tak jsem to udělala taky trochu pro tebe.“ Toto se možná zdá být arogantní a nevážná věta, nevhodná k použití v konstelacích. Problémem obětí je však jejich sklon k tragice a k neustálému přeměňování jednoduchých řešení ve složité problémy. Proto hraje ve vysvobození Popelky důležitou roli jistý díl humoru a lehkosti (a možná až frivolnosti). Karkulka Eric Berne, který tuto pohádku z hlediska transakční analýzy detailně rozebral (Berne 1997), popisuje poněkud odlišný životní scénář „Růžové Karkulky“, ve kterém má tato postava tendenci k roli oběti a následně trpí depresemi a migrénou. Červená Karkulka však (alespoň ve svém mládí) žádnými depresemi netrpí, naopak je spíš způsobuje, a to nejen vlkům. Podívejme se na pohádku trochu jiným pohledem: Karkulka dostane od své babičky červený čepeček – obrazně řečeno tedy barvu boha války Marta do nejvyšší čakry – což ji symbolicky staví do řad vítězů. Její matka ji zjevně bez velkých obav pouští do lesa, ačkoliv tam číhají vlci, byť už trochu našedlí (tj. starší muži). Karkulce se šikovně podaří využít mladého myslivce k pomstě na starém vlkovi (na kterého si samozřejmě ona v lese počkala, a ne naopak), a to tak, že ona sama na konci příběhu vypadá, jako by stále ještě neuměla ani do pěti počítat. Ale ani mladý myslivec s ní netancuje kolem mrtvého vlka dlouho. Na rozdíl od vlka je myslivec „hodný“, a proto se k večeru spořádaně navrátí do své hájenky, kde bude sledovat americké dobrodružné filmy a na pohlednou Karkulku bude pouze myslet. Ta (se) totiž nikomu „nedá“ – pouze starší a nebezpečně vypadající vlci mají na chvíli šanci, ovšem jen krátce před svým koncem. Příznačně začíná pohádka o Červené Karkulce v originále u bratří Grimmů: „Es war einmal eine kleine, süße Dirne...,“ čili v doslovném překladu: „Byla nebyla jedna malá, sladká děv(eč)ka...“ Přičemž podobně jako v češtině má novoněmecké slovo „Dirne“ (děvka) základ v staroněmeckém „Diorma“, znamenající ještě neprovdanou dívku, ale také „děvečku“, mladou ženu ve službě. Karkulka je role, kterou nejlépe pochopíme, když uvážíme, že čepeček jí dala její babička možná se slovy: „Holčičko, jedině když nebudeš naivní a pochopíš, o co těm chlapům jde, přijdeš ke svému vlastnímu domečku.“ Karkulka si čepeček bere a odpovídá: „Neboj, babi, já jim ukážu, zač je toho loket.“ Je jasné, že otec Karkulky je postavou natolik bezvýznamnou, že bratrům Grimmovým nestál ani za zmínku. V tomto životním scénáři mají totiž ženy navrch a roli obětí přebírají muži. Je možné, že se ženám v rodinném systému Karkulky kdysi dávno stalo příkoří, za které se nyní mladší generace mužům mstí, a to výrazně ženskými prostředky. Zrovna tak přichází v úvahu, že Karkulka je jen zosobněným výrazem matčina zklamání z muže, který ji nechal s dcerkou samotnou. Pokud matka nehodí flintu do žita a stane se tak trochu sebevědomou, nicméně osamělou a muži pohrdající „kovbojkou“, je životní scénář Karkulky pokračováním boje matky s mužskou energií. Osud nevysvobozené Karkulky jí sice slibuje svobodu a nepřemožitelnost, za své pohrdání muži ovšem platí Karkulka vysokou cenu. Zůstává sama a hloubka dlouhodobého vztahu, který ve své podstatě znamená vždy jisté zřeknutí se možnosti vítězit nad druhým, ji míjí. Skutečně zajímavých vlků valem ubývá a jak říká Berne: „… a v lesích se toulají jen mladí a nezkušení vlčci, kterými ještě víc pohrdá. [...] A tak počala jíst lesní plody, které ji rozjařovaly, a když potom nemohla usnout, sbírala jiné bobule, které ji uklidňovaly, a někdy uvažovala o tom, zdali by nebylo nejlepší se těmi uklidňujícími předávkovat.“ A vysvobozující věta? „Tati, ty jsi zrovna tak velký jako máma. Já vás potřebuji jako malá oba.“ A také je dobré onomu zachraňujícímu myslivci upřímně a ze srdce poděkovat.

Kurzy

Finance

Kurzovní lístek: Exchange s.r.o.

EUR 26,150 26,230
USD 21,650 21,770
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma