Srdeční arytmie je jev, kdy se srdeční rytmus výrazně zpomalí nebo zrychlí, případně ztratí trvale svou pravidelnost.

Bradykardie (bradyarytmie) -  rytmus výrazně zpomalen
Tachykardie (tachyarytmie) -  příliš rychlý rytmus bez přirozeného důvodu, jako je například fyzická námaha. 
Fibrilace komor charakterizuje takzvané míhání, čili stav úplné ztráty koordinace srdečních pohybů vedoucí rychle ke smrti.

Kardioverter-defibrilátor se voperuje do podkoží do pacientova těla, konkrétně pod klíční kost. Odtud se žilní cestou zavedou elektrody na určená místa v srdeční dutině, kde ihned rozpoznají sebemenší poruchy rytmu, jako je komorová tachykardie nebo fibrilace. Po detekci arytmie pak defibrilátor automaticky vyšle elektrický výboj nebo řadu impulzů do srdce, jež nepravidelné šíření vzruchů ukončí a nastolí pravidelný srdeční rytmus. K prevenci problémům pomalého srdečního rytmu slouží kardiostimulátor, který byl poprvé implantován v roce 1958. Kardiostimulační funkce jsou ale také samozřejmou součástí ICD.

Implantabilní kardioverter-defibrilátory prodělaly za uplynulá desetiletí neuvěřitelný technický rozvoj. Původní přístroj vážil téměř 300 gramů a jeho tloušťka přesahovala dva centimetry. Kvůli své velikosti byl implantován do oblasti břišní stěny a defibrilační elektrody byly našívány chirurgem přímo na povrch srdce. Výzkum a nové technologie vedly k postupnému zmenšování přístroje a k vývoji elektrody, která se zavádí přes podklíčkovou žílu podobně jako elektroda kardiostimulátoru. Jeho hmotnost dnes většinou nepřesahuje 70 gramů a vejde se do ruky. Přístroj stojí kolem 800.000 korun, je hrazen pojišťovnou, ale o jeho přidělení rozhodují kardiologické indikační komise.

První implantaci ICD v Evropě uskutečnila v roce 1982 Francie, většina dalších zemí Evropy provedla poprvé tuto unikátní operaci v roce 1984. Poslední říjnový den roku 1984 voperovali pacientovi s poruchou srdečního rytmu v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) první ICD v Československu i ve střední Evropě. Praha byla jedenáctým místem v Evropě, kde byl tehdy první přístroj zaveden. Zatímco v prvních deseti letech bylo v Česku voperováno 48 ICD (včetně výměn), v roce 2008 to bylo přes 2000.

Defibrilátor, laické veřejnosti nejvíce známý ze seriálů z nemocničního prostředí, však nebyl vždy po ruce a pacienti, které srdeční arytmie postihla náhle a bez varování, tak umírali bez pomoci. Zlomem pro prevenci náhlých srdečních úmrtí se stal vynález implantabilního kardioverter-defibrilátoru (ICD, přístroje na srovnání srdečního rytmu), který byl poprvé voperován pacientovi před 30 lety, 4. února 1980, v nemocnici Johnse Hopkinse v Baltimore.

Ani tak revoluční novinka, jakou ICD byl, neměla zpočátku na růžích ustláno. Za zrodem kardioverter-defibrilátoru stálo více než desetileté úsilí profesora Michela Mirowského. Tímto proslulým lékařem, který do Spojených států utekl z Polska před holokaustem, velice otřásla náhlá smrt přítele, a tak svůj život zasvětil tomu, aby se dalo podobným tragédiím zabránit. Svůj vynález nejprve vyzkoušel na psovi a bádání korunoval se svým týmem i přes odpor části odborné veřejnosti v roce 1980 první implantací ICD u člověka. Na adresu přístroje, který zachraňuje lidské životy, se zpočátku v tisku objevovaly nevybíravé výrazy jako "nemožné", "neetické" nebo "děsivé".