Proč davy mladých dívek, kterým by k zářivě krásné pleti pomohlo pár dní či týdnů pozměněné stravy, raději dál užívají hormonální masti nebo léky, jež jim za pár let notně zkomplikují mateřství, a efekt na pleť není buď žádný, nebo je jen dočasný? Proč lidstvo v čele s přefinancovaným farmaceutickým průmyslem dál vesele prohrává „válku s rakovinou“, vyhlášenou v sedmdesátých letech Richardem Nixonem, a přitom mezi námi neméně vesele žije množství jedinců, kteří se pomocí změny stravy a myšlení uzdravili z nádorů v terminálním stadiu?

Člověku, který jednou přijal makrobiotický životní styl, se jen obtížně chápe, že někdo volí raději cestu ke zdraví a štěstí, která je bolestivější, dražší a mnohem méně úspěšná, než aby se vydal cestou přirozeného životního stylu, který ho samovolně, zdarma a relativně rychle dostane ze všech zdravotních problémů, případně smysluplně vyplní i celý další život.

Makrobiotika, přeložíte-li si ji z řečtiny, znamená totiž „velkolepý život“, tj. dlouhý, skutečně prožitý a užitečný život naplněný vděčností a nekonečným dáváním a přijímáním darů na všech úrovních – hmotných, citových, intelektuálních a jiných. Makrobiotikové mají zpravidla dojem, že nikdy nic lepšího nepoznali, přitom nemakrobiotikům naopak připadá, že se nikdy nesetkali s ničím praštěnějším. I já jsem kdysi zastával stejně rezervovaný názor, a přesto dnes makrobiotika předznamenává mou existenci víc než cokoli předtím. Jak se stane, že akademicky zaměřený mladý bohém, jemuž leží svět u nohou a v žilách koluje více alkoholu než krve, najednou přehodnotí své dosavadní bytí a vydá se cestou neznámou, menšinovou a opovrhovanou v matné vidině, že na konci tunelu bude světlo?

Zažil jsem to na vlastní kůži. Do svých osmnácti let jsem dělal všechny myslitelné chyby mainstreamového mládí, od tohoto věku pak všechny myslitelné chyby začínajícího makrobiotika. Snad proto si dnes troufám podělit se o svou zkušeností s ostatními lidmi. Těm do mých osudů v principu nemusí nic být, ale mně už dnes není lhostejný osud jejich. Není mi lhostejné trápení všech alergiků, k nimž jsem kdysi patříval, lidí postižených roztroušenou sklerózou, k nimž kdysi patřila moje sestra, ani lidí permanentně nemocných vším možným včetně rakoviny, k nimž donedávna patřila i moje žena. Je mi líto, když vidím všechno to neštěstí, které lze tak snadno odstranit, a všechnu bolest, která by nemusela být.

Už léta se snažím s rodinou a přáteli promlouvat na toto téma k těm, kteří touží po změně k lepšímu, na stránkách našeho časopisu Zrnění (http://www.zrneni.cz )ale musím uznat, že je to činnost přes všechnu svou záslužnost pomíjivá; slova se přečtou a rozplynou, příliš mnoho slov včetně těchto se vyplýtvá na prostou pravdu, že by člověk měl být nepřetržitě šťastný, nemít své tělo jako fyzickou zátěž a lidi ve svém okolí jako zátěž psychickou a že by víc než mluvit a číst měl naplno prožívat svůj život prostý vší bolesti.

Nepřekvapuje mě, že zatímco časopis jakožto záležitost intelektuální, analytickou a naučnou má pod palcem především mužský živel reprezentovaný mou osobou, oné druhé zmíněné linie se chopily ženy. A tak se stalo, že z makrobiotických kruhů, považovaných často širší veřejností za nevábné, zapšklé a bez smyslu pro legraci, vzešla ryze ženská iniciativa Duhový koník (www.duhovykonik.cz), která se zaměřuje na zábavu, relaxaci, dovolenou s dětmi, sportem a tvořivou činností. Ano, makrobiotika sice umí vyléčit všechny nemoci včetně „nevyléčitelných“, ale umí také vyplnit volný čas zdravého člověka sebepoznáním a bezbřehou kreativitou.

Pokud vám někdo bude tvrdit, že makrobiotika je, když se jí rýže a pije minerálka, nebo když se jí cokoli jiného, nebo když se nejí nic, nevěřte mu. Takový člověk makrobiotiku nepochopil. Je pravda, že makrobiotické filozofii vyhovuje nejlépe i určitý styl stravování – jídlo rostlinného původu, čerstvé a domácí, snědené v klidu, s chutí a ne přesmíru atd. – ale ze samotného jídla, uznejte, uděláte velkolepý život stejně těžko, jako z karafiátů lásku nebo z peříček ptáka. Ano, patří to k němu, ale není to zdaleka všechno. Kdo se chce dostat z akutní bryndy, bude si muset nějakou dobu jaksepatří hledět hlavně jídla, ale vy, kdo zatím v žádné nápadné bryndě nejste, máte možnost skočit rovnýma nohama do toho, čemu Řekové říkali makrobios a křesťané boží království na Zemi.

Smysl života spočívá v tom, že má člověk čemu věřit. A věřit můžete jen tomu, co vás nezklamalo. Mne zatím víceméně zklamalo všechno, co tvoří běžné prostředí současného člověka. Zklamala mne televize, když přestala být zábavná, politika, když ani po revoluci nezačala být pravdivá, zklamalo mne školství, které mě dovedlo na zavádějící stezku jednostranné vzdělanosti, což se v posledních letech snažím napravit v roli učitele, zklamalo mne zdravotnictví, které si nikdy nedovedlo poradit s žádným mým vážným neduhem, jen s těmi nepatrnými, které by stejně přešly samy, zklamaly mne finanční trhy, policie, katolická církev i mnozí lidé. Zato makrobiotika ještě nikdy. Předává totiž odpovědnost za svět do rukou jednotlivce a ten se pak nemá na co vymlouvat. Všechno, co se děje kolem mne a se mnou, se děje z mé vlastní vůle. I když si to občas nepřeji, alespoň to chápu. A život v pochopení, lásce a beze strachu je ten, kterému říkám velkolepý. Ten jsem si odmalička vysníval a teď, když už ho mám, ho přeji i vám.