"Například moje manželka Deana je sice umělkyně, protože hrála skvěle Shakespeara, ale daleko větší umělkyní je v tom, že na moje projekty dovede sehnat peníze. Nikdo jí například nechtěl věřit, že se u nás dá natočit historický film Bathory. Jde to, ale je třeba k tomu mít talent," řekl Jakubisko. Připomněl Felliniho slova, že režírovat umějí i opice. 

"I grafomani napíší scénář, ale ta její profese producentky začíná být větším uměním než ta moje. Podobně existují talenty například v matematice nebo v lékařství," uvedl. S nemocným srdcem přišel k lékařům včas, povedlo se jim prodloužit mu život. Knihu Živé stříbro věnoval proto i profesoru Janu Pirkovi a osazenstvu pražského IKEM. 

"A tak trochu i neznámému dárci," uvedl. Tomu, že by se stal minimálně v Česku nejstarším transplantovaným pacientem, dlouho nevěřil. Když čekal na nové srdíčko, stále doufal, že mu pomůže nějaká čarovná pilulka. "Podobné problémy jsem měl začátkem 80. let před natáčením Tisícročné včely. Všechny příznaky svědčily o tom, že jsem nemocný; nakonec byly jen neurovegetativního původu. A podívejte se, kolik filmů jsem od té doby natočil," poznamenal. 

Název knihy připomíná okamžik, kdy jako dítě rozbil teploměr a kuličky rtuti se rozeběhly po podlaze. "To je živé stříbro - ty jsi taky živé stříbro," řekla mu prý maminka, když reagovala na jeho neposednost. "Líčím v ní to kutálení stříbra z Kojšova, poslední slovenské vesničky v horách, kam nevedla silnice, jen úzké cestičky vyšlapané bosýma nohama, do Košic, pak do Bratislavy, Prahy i do světa," uvedl. První část pamětí ukončil začátkem 70. let, kdy mu bylo třiatřicet. Natočil právě snímek Dovidenia v pekle, priatelia, který skončil v trezoru. On byl označen jako nepřítel Sovětského svazu a pro značnou část kolegů se stal neviditelným. 

"Byli i odvážní kamarádi, kteří v době, kdy jsem nesměl točit a řada lidí při setkání přecházela na druhou stranu ulice, drželi se mnou. Chodili jsme spolu, bavili se. Škoda, že po listopadu 1989 jsem zjistil, že to byli ti, kteří mě udávali," dodal. 

Kniha má 350 stran a 16 kapitol. "Jsou tam postavy, které se objevují a mizí, je to fabulace jako v románu. Nevymyslel jsem si nic a psal v krátkých pasážích, z nichž každá má pointu," řekl. Napsat chce druhý, případně i třetí díl. Ten by měl začít v roce 1993, kdy s manželkou přesídlil do Prahy, kde vlastně díky studiu na FAMU a dalším pobytům žije už déle než v Bratislavě. 

"Nečekal jsem, že se dožiji takového věku. Ale v tvůrčí práci vám čas tak rychle ubíhá, že si ho uvědomujete jen na dětech, jak rychle rostou," dodal filmař. Považuje to za nespravedlivé, zdá se mu, že toho zažil málo. 

"Je totiž moc věcí, které bych ještě potřeboval udělat. A začínám se bát, že čím je člověk starší, tím méně volna mu zůstává, protože jeho skutečný čas vyměřený pro život se krátí," dodal Jakubisko.