Centrum DOX: Nina Beier, Jiří Kovanda, Marie Lund: Bob Dylan, Bob Dylan, Boba Dylana

- Ženy autor: Danica Klein

Nina Beier a Marie Lund se s Jiřím Kovandou poprvé setkaly v Praze v roce 2006. Původem dánské umělkyně zde vystavovaly v Galerii Display. Od té doby se s Jiřím Kovandou několikrát setkaly na mezinárodní profesionální scéně, například v Tate Modern v roce 2007.

Placeholder

Placeholder,zdroj: Archiv

O rok později se potkali na výstavě All the Best v Gallery OneOneOne v Londýně a ve stejném roce je Jiří Kovanda přizval k účasti na své výstavě Když jsem byl malej, hrál jsem si s holkama v Galerii Klatovy / Klenová.

Tyto společné aktivity jsou samy o sobě znamením existujících souvislostí v  tvorbě a uvažování autorů. Vzájemné spojitosti nezanikly ani nyní, kdy se dvojice autorek rozhodla vydat každá svým směrem - Nina Beier žije a pracuje v Berlíně, Marie Lund v Londýně.

Projekt, který umělci připravili pro Centrum současného umění DOX, bude jejich prvním společným konceptem. Ve svém názorovém východisku v sobě slučuje přístupy konceptuální, minimalistické, kontextuální a nový zájem o sochu a objekt. Projekt je koncipován jako vzájemný rozhovor mezi umělci a kurátorkou a tím se řídí i výběr jednotlivých prací. Výstava by na ploše tří pater měla představit práce umělců v přímých i méně zjevných tématických souvislostech, které umožní různé způsoby čtení.

Nina Beier a Marie Lund pracovaly a vystavovaly společně od roku 2005 až 2009. Nyní pracují individuálně a výstava představí jejich novější práce. Jejich společná tvorba se pohybovala (a stále parciálně pohybuje) na pomezí performancí a tzv. nemateriálních intervencí (immaterial interventions). Zpočátku se týkala především sociálních experimentů založených na skupinové realizaci autorkami předloženého scénáře. Později často zahrnovala problematiku institucionálního rámce a uměleckého provozu obecně. V poslední době se jejich řeč výrazně přesouvá směrem k objektům a „sochám“. Ty nesou zprávu o proměně stabilně nahlížené skutečnosti prostřednictvím jiného perspektivního nastavení, o jejím vyvázání se z jednostranně služebné funkce. Přestože východisko zůstává stále konceptuální, důraz na hmotnou a smyslovou substanci je nepopiratelný.

Socha zdůrazňující klasické principy představuje a potvrzuje skutečnost. Poukázáním na absenci, nepatřičnost nebo nestabilitu pak autorky tematizují určitý jev, jeho hraniční polohy a různé možnosti jeho chápání. Jejich zásahy se šíří jako echa, která ozvučují podstatu zvenčí a naznačeným rozpětím záběru vyřazují z komunikace předsudky. Toto proměnlivé rozhraní ukazuje na vrstevnatost a bohatost běžné reality, kde věc není ničím (sama o sobě) a zároveň je mnohým (v rozmanitosti vztahů). Této zkoušce podrobují autorky také realitu umění samotného a zpochybňují ustálené a ustalující se hodnotové normy. Performativní charakter jejich projevu je zdůrazněn procesuálností prací, která někdy přesahuje nejen rámec díla samotného či rámec autorský, ale dokonce rámec jedné výstavy. Tuto otevřenou strukturu pak autorky udržují v potřebných vymezeních jen prostřednictvím předem nastavených pravidel pro vznik díla. Jistá manipulativní energie se v jejich podání stává nástrojem k přesvědčení diváka a účastníka.

Podobný přístup a principy je možné zaznamenat i v současném projevu Jiřího Kovandy. Jeho reakce na minimalistickou estetiku a hnutí arte povera z devadesátých let vystřídaly na přelomu tisíciletí intervence, které u nás bývají označovány termínem nenápadné tendence. Jiří Kovanda je jejich nejvýraznějším představitelem. Kovandovy neviditelné předmětové situace vytvářené téměř nepovšimnutelným kontextem a rozostřením rámce uměleckého díla v posledních letech, tak jako u Niny Beier a Marie Lund, čerpají z obnoveného zájmu o vizualitu objektu a instalace. Estetika chudosti a neviditelnosti se propojuje se svým protějškem – krásou a zjevností – ne snad pro ně samé, ale v důsledku změny citlivosti doby a potřeby její jazykové proměny.

Edith Jeřábková

27.1.-28.3.2011

Více informací naleznete na www.dox.cz