Trocha historie neuškodí

K vraždám z vilnosti docházelo už od začátků historie lidstva. Za příklad můžeme uvést starořeckou legendu o Isis a Osirisovi, incestních dvojčatech, které k sobě zahořeli láskou už v matčině lůně.

Když se pak Osiris dopustil incestu ještě s druhou sestrou, zabil ho jeho bratr Set. Mrtvolu rozřezal na čtrnáct kusů a pohodil na pobřeží. Isis je však sebrala a složila tělo zpět dohromady. Jedinou část, kterou nenašla, byl phalos, jenž spadl do moře, a spolkla ho ryba.

Ten pak musel být nahrazen kusem dřeva. Následkem této scény se ovšem přisuzuje celému aktu význačně kastrační charakter, neboť bezesporu šlo hlavně o odstranění penisu.

Klasickými vrahy z vilnosti pak z největší pravděpodobností byli jak Nero tak hlavně Caligula, u něj se ale nejspíš jednalo o závažnou duševní poruchu vzniklou po neznámém onemocnění. Až do něj se totiž choval úplně normálně, někdy i šlechetně.

Mnohem horší byl tyran Falaris z Agrigenta který bral matkám kojence přímo od prsu a pomalu je zabíjel. Podobných případů bychom v dějinách našly mnoho...

Smělé inkognito

Vraždy z vilnosti patří k nejnebezpečnějším zločinům i pro obtížné a dlouhotrvající pátrání po pachateli. I když se většinu z nich nakonec podařilo dopadnout, došlo k tomu až poté, co za sebou zanechali několik mrtvol. Příčiny, proč je lze jen obtížné vypátrat jsou přibližně dvě.

První, že tito lidé jsou v drtivé většině nenápadní, zakřiknutí, žijí osamoceně, nemají přátele, sousedé je často považovali za hlupáky nebo ňoumy. Odhalení bylo pro okolí vždy velkým překvapením. Nikdo proti nim nechoval ani stín podezření, dokonce ani tehdy, když se v tisku objevil jejich věrný popis či dokonce identikt.

Dopadeni byli proto, že začali dělat chyby, podlehli sebeuspokojení a podcenili policii. Někteří se ale nechali chytit úmyslně, když komplex méněcennosti překonal i strach z trestu. Chtěli všem, kdo je podceňovali, dokázat „sílu“, mnozí měli pocit výjimečnosti a pýchu na své zločiny.

Druhá příčina, proč bývá těžké je dopadnout, spočívá v tom, že své zločiny - někdy i několik let - pedanticky plánují. I když oběť nemusí mít předem vyhlédnutou, znají do detailu prostředí. Navíc prostitutky, které jsou nejčastějším cílem, samy vyhledávají skrytá zákoutí a jiné veřejně málo přístupné lokality.

Jsou opatrní, nezanechávají stopy, před činem se přesvědčí, zda se v okolí nenachází někdo, kdo by je mohl vyrušit. Je nasnadě, že postrádají i minimální míru soucitu s těmi, co připravili o život či pozůstalými. Jedinou osobou, kterou litují, jsou oni sami. Ve svých morbidních představách se dokonce považují za dobrodince, kteří lidstvo zbavují problémů s prostitucí...