Trhání vnitřností

Podobným typem byl masový vrah Francouz Vacher, nazývaný podle své „libůstky“ l`eventreur (rozparovač břicha) a Španěl Gruyot, vrah šesti prostitutek, jimž pochvou vytrhal vnitřnosti, aby se v nich pak rýpal a u toho masturboval. U rozparovačů se velmi často objevují dva velmi zvláštní rysy.

Jedním je částečná (či velmi dobrá) znalost anatomie, druhým snaha symetricky, dekorativně a často přímo s „uměleckou péčí“ rozkládat odřezané části těla po trupech svých obětí. 
Nabodávači

Stejně nebezpeční, i když možná poněkud méně známí, jsou takzvaní nabodávači. Na rozdíl od předchozích, jenž chtějí těla oběti co nejvíc perforovat, projevují opačný úmysl - je něčím „naplnit“. Popsaných předmětů je celá řada.

Od ruky, vší silou vražené hluboko do vagíny či konečníku, přes klacky, vycházkové hole, deštníky, až po železnou, silně zkorodovanou tyč. Za jednoho z nejbrutálnějších nábodávačů je označován jistý Grosmmann. Ten vrážel do pochvy ještě žijících žen velkou kvedlačku (!).

I když pohlavní orgány, případně pupek, jsou nejčastějším cílem útoků, byly popsány útoky na orgány, nemající se sexem nic společného - uši, krk, oči - a dokonce nosní dírky. U těchto zločinců spočívá nebezpečí i v rychlosti, s kterou skutek odehraje.

Ne všichni se totiž hned ukájejí nad znetvořeným tělem, je mnoho takových, kterým stačí doma si znovu a znovu drastickou scénu vybavovat a dojde u nich k erekci, po které pochopitelně následuje masturbace.

Až poté, co vzpomínky v jejich mysli vyblednou, dojde k další akci. Zde je potřeba poznamenat, že představa narážení se občas objevuje také u neurotiků - ale naštěstí se nerealizuje.
Novodobí upíři

Hemomani

Dalším druhem vrahů z vilnosti jsou hemomani. Jim je v drtivé většině případů zcela lhostejné čím rány zasadí, nerozlišují ani mezi řeznými a bodnými. Způsob vraždy pro ně prostě není důležitý, stojí jen o to, aby oběť dlouho a silně krvácela.

Na rozdíl od předchozích, kteří zohavují mrtvá těla, oni se vyžívají v pomalé a hlavně trýznivé smrti oběti, kterou rafinovanými metodami mučí. Mnozí již v pubertě onanují s představou krvácejících ran a později vyhledávají prostředí, kde je mohou vidět - například jatka. 
Úchylek, kde hraje hlavní roli krev, je víc, menofagie (z latinského mensis = měsíc a phagein = jíst).

Takto postižení jedinci krev pijí (nebo se jí mažou jako krémem) lízají menstruační vložky a podobně. Ti ovšem jsou "neškodní".

I když většina devicí se týká pouze mužské populace, u vražd z vilnosti to tak úplně neplatí – viz nechvalně známá hraběnka Báthoryová (Čachtická paní). Ta se v krvi zabitých dívek koupala, protože trpěla utkvělou představou, že tak nezestárne…

Rozřezávači

Německý psychoanalytik Otto Rank poukázal na to, že rozřezávání je v podstatě kastrační jednání, neboť tito pachatelé téměř vždy vyříznou nejprve genitálie, posléze prsa, uši, nos a prsty. Hlavu a trup si nechávají až nakonec.

Je jim mnohdy lhostejné, zda jde o muže, ženu či dokonce dítě, najdeme u nich i paralelu k tzv. deformačnímu fetišismu (náklonnosti ke všemu zmrzačenému či amputovanému). Ideálem těchto deviantů je pohlavní styk s člověkem, který nemá hlavu ani žádné údy, pouze samotný trup.

Jedním z nehorších "prototypů" takových vrahů byl Denke, který zavraždil tucet lidí, aby je mohl rozkouskovat. Tím však jeho hrůzná činnost bohužel neskončila. Měl své rituály, mezi které patřilo i to, že části těl vážil, zaznamenával si jednotlivé hmotnosti a násobením, dělením či odčítáním prováděl s těmito čísly jakýsi tajemný kult.

Vytahoval obětem zuby a pečlivě je ukládal do zavařovacích sklenic, z kusů kůže si dělal tkaničky do bot a šle. Další, jemu podobní vrahové (včetně našeho nechvalně známého sadisty Hojera) pak vyřezávali ženám z těla vagíny, které pak vypreparovali a poté, stejně jako rybář své trofeje, pověsili na zeď.