Navíc mívají také vlastní nenaplněné sny, které prostřednictvím svých potomků touží realizovat, což všechno dohromady vede k tomu, že je školák prakticky neschopný se bránit a je soustavně frustrován požadavky, na něž prostě nemá. Dnešní nabídka škol je natolik široká, že skoro každého rodiče napadne, zda by právě jeho potomek neměl chodit do nějaké „lepší“, výběrovější, náročnější… Zkušení pedagogové by mohli vyprávět o dětech žijících v trvalém stresu jen proto, že je rodiče dali třeba „jen“ na víceleté gymnázium, přestože mohly být velmi úspěšné a spokojené na běžné základní škole (a gymnázium by později třeba zvládly také). Návrat zpět na „základku“, který se v očích všech zúčastněných včetně nepřejících sousedů pak rovná jakémusi zásadnímu fiasku, je pro popleteného žáčka jen zbytečnou životní trampotou, jež ho však může negativně ovlivňovat ještě léta. Nic proti tomu, aby mimořádně nadaný žák studoval náročnější školu, ale rozhodovat o tom by neměli jen sami rodiče, protože jejich pohled bývá přirozeně zkreslený. Právě z toho důvodu by se na takové rozhodnutí měli podílet také další lidé – odborníky z pedagogicko psychologických poraden počínaje přes občasné pedagogy dítěte až po příbuzné či známé, kteří vašeho potomka dobře znají, ale nejsou tak zaujati jako vy. Shodnou-li se ti všichni na tom, že nadějný studentík na náročnější školu pravděpodobně skutečně má, bude to nejspíš pravda. Pak jistě není důvod, aby se vlohy dítěte nerozvíjely intenzivněji než na „obyčejné škole“. Vždycky by se však zároveň mělo vzít v potaz, zda výborné studijní výsledky nejsou pouze „vydřené“. Zda k jejich dosažení stačí malému géniovi běžná, nepřehnaně dlouhá každodenní domácí příprava, přirozená bystrost a vlastní zájem učit se a poznávat něco nového. Jen to je totiž žádoucí, aby dítě nebylo přetíženo, a také jen to dává naději na skutečný úspěch přinášející spokojenost žáčkovi i jeho rodičům.