Otrocká rodina

I když lidstvo prošlo bouřlivým vývojem, principy rozmnožování i základní biologické funkce se nezměnily. Ženy ale měly v pravěku mnohem významnější i rovnoprávnější postavení což souviselo s tím, že na jejich schopnosti reprodukce záležel osud rodu.

Podle všeho ani nebyly mezi oběma pohlavími tak zásadní rozdíly jako dnes a žena se muži mohla směle rovnat jak tělesnou výškou, tak fyzickou kondicí, což jen posilovalo jejich význam pro kmen. O tom, že jen nečekaly pasivně na mužův úlovek, svědčí i četný výskyt bohyň lovu, včetně známé Diany.

V době gravidity na ně nikdo nebral velké ohledy, zřejmě je nevyžadovaly, samy věděly nejlépe, co si mohou dovolit. Postupně stoupala převaha mužů, vznikaly první starověké státy, kde se už projevovaly prvky patriarchálního vidění světa.

Přechod od ženské descedence (pokrevního příbuzenství) k mužské vyžadoval i přejmenování rodů (vzhledem k faktu, že matka je jistá vždy, kdežto otec nikdy). Aby muži vyřešili tento očividný handicap, vynalezli fintu, začali původ připisovat ne člověku, ale bohu, který se spojil s pozemšťankou.

Syn z „božského“ svazku se stal jeho nástupcem, ale zůstala mu lidská podoba. Slovo rodina je z latiny (familia) ale jeho kořen pravděpodobně pochází z oskického famel (otrok). To víceméně odráží postavení těhotné ženy v řecké či římské éře. Po celou dobu gravidity neprojevoval otec o rodičku ani svého budoucího potomka žádný velký zájem.

Krutý Řím

Mohl ho také po porodu (v určité době, jež se různě lišila) uznat pozdvižením za své nebo ho zapudit. Toto nesmyslně kruté právo se za archaických časů nazývalo tolere liberum.

Matka neměla žádnou šanci tento ortel zvrátit, či proti němu protestovat. Na druhé straně mohl muž dítě milenky (ale i jakékoli jiné ženy) označit za vlastní a adoptovat, což se ovšem zdaleka netýkala jen malých dětí.

Octavianus byl například adoptován Caesarem jako značně pokročilý adolescent, apod. Otec prostě mohl popřít a poplivat evidentní matčin nárok vychovávat své dítě a naopak si mohl sám libovolně určit svého následovníka.

Je snad zbytečné dodávat, že dcery byly obětí daleko častěji tohoto systému než synové. Jediný starověký stát, který uznával práva žen, byla Sparta. Měly volební právo, mohly být aktivní ve veřejném životě, včetně jmenování do vysokých státních funkcí.

O nebývalé rovnoprávnosti obou pohlaví svědčí fakt, že manželka mohla být svému choti kdykoli nevěrná (stejně jako on jí), a to bez jakýchkoli následků, což vedlo i k tomu, že tam neexistovala prostituce.

Jak se dělá prostitutka

Poté, co svět ovládlo křesťanské učení, se sice něco změnilo, ale to základní - aby žena byla brána (právně i morálně) jako rovnocenný tvor svého muže nikoli.

Naopak. Katolický klér dělal vše možné proto, aby jim přisoudil podřadnou roli, což lze dobře ilustrovat na příkladu Marie Magdaleny, z které udělal prostitutku, aniž by proto existoval jakýkoli důkaz.

Spekulace z knihy Šifra mistra Leonarda, podle které se za Ježíše vdala a měla s ním dítě, není až tak úplně od věci, v každém případě na něj měla velký vliv, zřejmě větší, než všech dvanáct apoštolů dohromady.

I proto byla její památka i role potlačována a přednost dostala Panna Maria, která se stala i symbolem neposkvrněného početí, což církev inspirovalo k tomu, aby sexualitě přisoudila pouze eugenický (rozmnožovací) význam nikoli ten, aby zároveň sloužila i k splnění erotických tužeb.

Dlouho se kvůli tomu předpokládalo, že ženská míra vzrušivosti bude nejsilnější právě v období ovulace (13- 15 den menstruačního cyklu). Až teprve nedávno systematické výzkumy mnoha vědců dokázaly, že pravdou je úplný opak.

Ta totiž dosahuje svého vrcholu právě v období, kdy je celý oplodňovací cyklus na nejhlubším bodu, to znamená v takzvaných „jistých“ dnech, v nichž nemůže dojít za žádných okolností k početí!!

I když logicky vzato, je tento důkaz zbytečný, tomu, že sex je hřích, v dnešní době jen těžko někdo uvěří. Stejně jako tomu, že podle bible stvořil bůh ženu z Adamova žebra.

Evino žebro

Nicméně ještě v devatenáctém století mnozí lékaři, včetně uznávaných kapacit, zcela vážně tvrdili takové nesmysly, jako, že klitoris je zakrnělý penis a velké stydké pysky rozdvojený šourek, atd...

Dlouho se věřilo, že embryo v prenatálním stadiu vývoje nic nevnímá, dnes víme, že tomu tak není, takže už tehdy mu začínají potíže. I když ženy mají lásku ke svému potomkovi zakódovanou v genech, v některých případech ji neuplatňují.

Co bůh spojil…

Člověče nerozděluj, zní jedna z křesťanských pouček. Je ovšem zajímavé, že je poměrně mladého data. Poprvé byla takto formulována na Tridentském koncilu v letech 1545 – 1563, v současné formě se odvozuje z tzv. Codexu iuris canonici z roku 1917.

Když si však pročteme pozorně Bibli, na nic takového nenarazíme. Starý zákon dovoloval muži oddělit se od ženy v případě, kdy v ní shledal něco „nečistého“. Co, to už nekonkretizuje. Nový zákon rozvod zavrhuje (Marek 10. 11-12) ale současně se kloní k pojetí Starého zákona (Matouš 19.9).

Třeba ve středověku nepředstavoval „odchod od stolu a lože" žádný problém. Nejčastěji se uváděla jako příčina náboženská nesnášenlivost, neplodnost, zajetí manžela nepřítelem. Pro panovnické a šlechtické rody se naskýtala ještě další snadná možnost. Anulovat manželství pro pokrevní spřízněnost.

Církev totiž považovala vztah blízkých příbuzných za protiprávně uzavřený, takže nenastala potřeba ho rozlučovat, stačilo ho prohlásit od prvopočátku za neplatný. Protože však téměř všechny feudální rody byly vzájemně pokrevně provázány, mohlo být zrušeno téměř každé manželství.

Později se klér rozhodl vrátit zpět k Markově verzi a rozvod zcela zavrhl, což vedlo k zásadnímu rozporu a mělo za nepřímý následek rozdělení církví na římskou a řeckou -ortodoxní, kde měl rozvod plnou podporu jak kněží, tak státu. Krátké nahlédnutí do dějin rozvodu ukončíme jednou perličkou, takající se případů, kdy několik manželů v řadě brzy po svatbě s toutéž ženou zemřelo.

Mělo se za to, že jim smrt přivodila zlým pohledem (a co jed?). Aby se neblahému osudu v dalším spojení předešlo, kráčel v čele svatebního průvodu vedle ženicha osel (jak symbolické!). Nevěstě se pak při ukazování na něho říkalo: toto je tvůj ženich. Počítalo se s tím, že „prokletí“ přejde na zvíře a muž zůstane naživu...

Děti ze zkumavky

Tímto termínem se označují děti, jenž byly počaty mimo lidské tělo, spojením vaječné buňky a semene. Rozlišujeme dva druhy inseminace - buď od vlastního partnera (homologická) nebo anonymního dárce (heterologická).

Umělé oplodnění se nejvíc používá tehdy, když žena produkuje zdravé vaječné buňky, ale má poškozenou některou jinou část rozmnožovacího aparátu (například zablokované vejcovody).

Sperma muže může být s vaječnou buňkou spojeno ve zkumavce a pak vsazeno k donošení, a to buď samotné dárkyni, či jiné ženě.

Přestože je celý tento proces vnímán širší veřejností i odborníky značně rozporuplně, zůstává faktem, že tak lze umožnit narození dítěte i ženám, které by ho jinak mít nemohly. Odpůrci, mezi které patří kromě církve i téměř všechna ženská hnutí, označují umělé oplodnění za vrcholně nemorální, a to hned z několika hledisek.

První, a velice důležité, je právní. Není totiž jasné, která z obou žen - dárkyně či případná nositelka je vlastní matkou. Podle rakouských zákonů má například toto právo dárkyně, ale v sousedním Německu je tomu přímo naopak!

K dalším argumentům patří obavy z možnosti, že by dřív či později mohli donosit dítě i muži, čímž by vlastně připravili ženy o jejich "monopol". I když se nám to zatím bude zdát hodně přitažené za vlasy, nesmíme zapomínat na nesmírné pokroky, které dělá genetické inženýrství. Může ovšem nastat i opačná situace.

Klonování na obzoru

Vezměme do úvahy případné klonování, které se teď tak překotně rozvíjí. I když jsou momentálně téměř všechny vlády proti tomu, aby se používalo také u lidského jedince, nepochybuji o tom, že k němu dřív či později stejně dojde. Zastavit pokrok - ať už nám přináší dobré či zlé - prostě v dnešní době nelze.

Pokud by však současně mohla i nadále dítě donosit a porodit jen žena, otevřely by se jí obrovské možnosti a zároveň by do ruky dostala nepřemožitelnou zbraň, jak ovládnout muže (ten by se stal zcela zbytečným) a zcela změnit celý patriarchální systém.

Představme si s troškou fantazie dobu (možná nepříliš vzdálenou) kdy bude někde v ústavu existovat sperma baňka slavných myslitelů, zpěváků, herců a já nevím koho ještě a žena si bude moci zvolit, od koho že by to chtěla robátko. Může to znít jako utopie, ale nedomnívám se, že by tato teorie neměla reálný podklad - mám teď na mysli z genetického hlediska. Jsou i jiná - morální, politická, sexuologická.

Nakonec ženy samy jsou po desítkách tisíc let mužské nadvlády - asi až na skalní feministky - spokojeny se svým osudem, který jim předurčuje druhořadé postavení po muži a netouží po tak výrazné změně. Tím by se totiž mohla ze světa zcela vytratit láska, a to by si nejen ony, ale asi ani nikdo jiný nepřál...

A že by se pak rodili jen samí géniové? Těžko. Stačí si prolistovat rodokmen většiny velikánů, co změnili svět, ať už v jakékoli oblasti. Zjistíte, že se často narodili rodičům s průměrným (leckdy i podprůměrným) intelektem a nikdo z nich (ani jejich předků) neoplýval schopnostmi, ve kterých pak oni samotní vynikli. No, v každém případě se možná máme na co těšit!

Porodní bolesti a neposedné spermie

Vyvrcholením každého těhotenství je logicky narození dítěte. Dnes, díky moderním medicínským metodám a vyšetřením, nemusí být pro netrpělivé rodiče také "vysvobozením" z nekonečného přemítání, zda se jim narodí chlapec či holčička.

Na rozdíl od minulosti je i v některých porodnicích povolena přítomnost otce při porodu, což má zcela jistě svůj pozitivní význam. Především psychická podpora je v tomto směru hodně potřebná, strach z bolesti je totiž často mnohem silnější než ona samotná.

Otázka je, proč se ženy v civilizovaných končinách porodu tolik obávají? Možná to má kořeny v puritánském názoru církví, že touha a sexuální pudy jsou něčím, za co by se člověk měl stydět.

Alespoň zkoumání života afrických či jiných primitivních domorodých kmenů tomu nasvědčují. Tam ženy, absolutně nezatížené podobnými úvahami, rodí téměř z rozkoší.

Fenoménem, se kterým si ani současná věda zatím neví rady, je téměř dvojnásobný (!) počet narozených mrtvých dětí nemanželského (či ne - partnerského) původu. I úmrtnost takto narozených potomků bývá téměř dvakrát tak vysoká. Proč tomu tak je?

Mezi jeden z udávaných důvodů patří i podvědomé či nevědomé pokusy o vypuzení plodu. Tomuto odvážnému tvrzení mohou napovídat i výzkumy pohybu a činnosti spermií při procesu oplodňování vaječné buňky. Na něm samotném se totiž podílí jen jejich menší část, ostatní utvoří kolem nich něco jakoby neproniknutelnou hráz, která má zabránit jiným, "nepřátelským"spermiím dosáhnout stejného cíle.

Laicky řečeno, když žena souloží s manželem i milencem, výrazně lepší šance na to, že dítě bude jeho, jsou vždy na straně toho prvého. Podle toho se zdá, že matička příroda umí zařídit hodně. Jde jen o to, jestli si s námi jen tak nepohrává.