Co jsou proti nim třeba hrudky, zázvorky, marokánky nebo kakaové věnečky? Slovo pusinky nám už v okamžiku, kdy je vyslovíme, připomíná chvíle, kdy jsme je dostávali nejprve od maminky, táty, babičky a tet, a pak už třeba jenom na písku, když jsme si hráli s ostatními dětmi na doktora, nebo později při první tajné schůzce. Zřejmě proto jsou pusinky stále živé. Jako polibek – i jako výtečné cukrovíčko! Takže se dáme dnes do nich?! Na 1 bílek potřebujeme 5 dkg moučkového cukru a příslušné množství vody. To je vše! Pak už jenom násobíme. Než si vše připravíme, dovolte, abych připomněl, že v kuchyni jsem zásadně jenom teoretik, kdežto moje žena Jarka už dělá jenom tu ostatní, velice snadnou, až primitivní práci. Je tomu tak u nás i v předvánočním čase, kdy pečeme cukroví. Zvláštní věc! Vždycky nám nakonec zbudou nějaké ty bílky! Co s nimi? No jasně že upečeme naše oblíbené pusinky. Dvě třetiny z odváženého množství cukru skropeného trochou vody svaříme na silnou bublinu. Z bílků ušleháme tuhý sníh a do něho pak zašleháme třetinu cukru syrového, opět šleháme, šleháme až zhoustne a pak do něho přiléváme opatrně vařený cukr a dál pilně šleháme. V průběhu této části si pochopitelně občas šlehneme sami i nějaký ten joint slaďoučké hmoty! Mezitím nám naši asistenti připraví namaštěný plech, zapnou troubu a ze skříně vy- dolují plátěný sáček s hvězdičkovou trubičkou. Tou budeme pusinky stříkat na připravený plech, který vložíme do teplé trouby. Omlouvám se čtenářkám. Tento postup výroby pusinek zná snad každá žena, vím. Znali jsme to všichni v naší domácnosti všichni, nejen my, rodiče, ale i naše dospívající děti. A přece když jsme plech po jistém čase z trouby vyndali, pravidelně byly naše pusinky buď rozteklé, nebo se ty vyrovnané řady škvarků nedaly ani rozkousnout. Po dalších neúspěšných pokusech upekla Jarka raději bábovku. Jenže mně ležely pusinky pořád v hlavě! Dokonce mě tak lákaly, že jsem se rozhodl napsat o nich knížku. Přesněji: napsal jsem knížku PUSINKY, která zaznamenávala osudy dívek, které se učí cukrářkami. Příprava románu byla neobyčejně příjemná. Jezdil jsem po různých učilištích, promlouval s cukrářskými mistry, s dívkami v bílých pláštích, které se mě svěřovaly se svým trápením i radostmi, ochutnával krémy, polevy i různé náplně, pražské koule, žloutkové věnečky… no, pohodička! Pochopitelně, že jsem měl to štěstí a jednoho dne narazil i na skupinku děvčat, která pekla pusinky! Sledoval jsem jejich práci jako dobře placený agent OO8. Vše probíhalo naprosto stejně jako u nás doma. Jen množství bylo pochopitelně mnohem větší. Ale ne…, nebylo všechno stejné!!! Možná až napotřetí jsem si všiml, že před vložením plechu se syrovými pusinkami do teplé trouby uchopila jedna z dívek velkou cukřenku a všechny ty syrové kopečky důkladně posypala. Pak teprve šly do horka! „Proč to děláš?“ zeptal jsem se. Dostalo s mi přímo odborného vysvětlení. Sledujte: když posypeme syrové pusinky jemným práškovým cukrem a pak je teprve zavřeme do trouby, horko na ně působí tak, že cukr postupně rozpouští, takže na povrchu tvoří jakousi, skoro neviditelnou, krustu, současně zahřívá zbytky vzduchu, který zůstal uvnitř, ten zvětšuje rychle svůj objem, takže za nějakou dobu, kdy už okénkem v předním víku trouby vidíme tu správnou barvu pečiva, můžeme plech vytáhnout. Na něm už ale nejsou obyčejné pusinky, ale superpusinky! Pochopitelně, že jsme tuhle radu okamžitě doma vyzkoušeli. A vyšlo nám to!!! Pusinky jsou – prostě paráda! Mohly by jít na výstavu. Hm… ale stejně ty, co muži poznají při schůzkách s dívkami, jsou stejně tak nějak chutnější. Nevím proč…!