Její novinka Soldier of Love (únor 2010) je teprve šestým studiovým albem kapely Sade vydaným během jejich 25leté kariéry a je to první deska od vydání Lover’s Rock v roce 2000. Pro samotnou Sade, coby základní pilíř skladatelské části kapely, je to jednoduše záležitostí integrity a autenticity. “Desku nahrávám jenom když mám pocit, že mám lidem co sdělit. Nezajímá mě vydávání hudby jenom z důvodu prodeje. Sade není výrobní značka.”

Celé to začalo v roce 2008, kdy se po dlouhé době kapela sešla ve studiu Petera Gabriela Real World nedaleko bydliště Sade na venkově v jihozápadní Anglii. Bylo to poprvé, co se tito 4 muzikanti sešli od chvíle, kdy v roce 2001 zakončili turné k desce Lover’s Rock. Basista Paul Denman přijel z Los Angeles, kde pracuje coby manažer punkové kapely svého syna nazvané Orange. Kytarista a saxofonista Stuart Matthewman přerušil svoji práci na filmovém soundtracku v New Yorku a klávesista Andrew Hale nechal práce konzultanta v umělecké oblasti.

Během několika čtrnáctidenních sezení ve studiu Real World Sade načrtla  materiál pro nové album, které, alespoň jak to oni cítili, mělo být pravděpodobně jejich dosud nejambicioznějším projektem. Zejména hudební rozvrstvení a bojovné rytmy titulní skladby Soldier of Love zněly naprosto odlišně od všeho, co do té doby nahráli. Andrew Hale říká: “Na začátku jsme si všichni položili důležitou otázku, zda chceme v této činnosti pokračovat a vyjdeme spolu stále jako přátelé.” Odpovědí byl velice brzy nadšený souhlas.

Album bylo dokončeno v létě roku 2009 a vytvořeno převážně ve studiu Real World. Pocit z hudby se tentokrát posunul od stylizace do starého country soul zvuku desky Lover’s Rock a nastínil rozmanitější osobitost. I v současné době kapela zní jako původní Sade, v In Another Man hraje Matthewman v pozadí lehce na saxofon a zpěvy v Long Hard Road jsou hymnické. Ale ve skladbách jako je radostně bizarní reggae chorál Babyfather a dramaticky zaranžovaná The Moon and the Sky, která je první skladbou na albu, objevovali Sade novou půdu. “Nikdy se nechci opakovat,” říká sama Sade. “A čím déle spolu hrajeme, tím zajímavější výzvou to pro nás je.”

Helen Folasade Adu se narodila v Ibadanu v Nigerii. Její otec byl Nigerijec, univerzitní profesor ekonomie; její matka Anne byla anglická zdravotní sestra. Seznámili se v Londýně, kde otec studoval ekonomii a krátce po svatbě se přestěhovali do Nigerie. Když se jejich dcera narodila, nikdo z místních ji nenazýval jejím anglickým jménem a uchytila se zkrácená verze Folasade. Když jí byly čtyři roky, její rodiče se rozvedli a matka ji a jejího staršího bratra Banjiho odvezla zpátky do Anglie, kde ze začátku žili u svých prarodičů poblíž Colchsteru v Essexu.

Poslouchala americkou soulovou hudbu, především vlnu, kterou v 70. letech 20. století vedli umělci jako Curtis Mayfield, Donny Hathaway a Bill Withers. Coby teenagerka viděla v Rainbow Theatre ve Finsbury Parku, kde přes víkendy pracovala za barem, vystoupení Jackson 5. “Víc než to, co se odehrávalo na pódiu, mě fascinovalo publikum. Zaujali mládež, matky s dětmi, staré lidi, bílé, černé. Opravdu to na mě zapůsobilo. Po takovém publiku jsem vždycky toužila.”

Hudba ale nebyla její první kariérní volbou. Studovala módu na umělecké škole St Martin's School Of Art a zpívat začala až poté, co ji oslovili dva spolužáci se začínající kapelou a chtěli, aby jim pomohla s vokály. Překvapilo ji, že ačkoliv při zpěvu byla nervozní, psaní písniček ji bavilo. Po dvou letech se svého hrůzy z vystupování před lidmi zbavila a začala pravidelně vystupovat coby zpěvačka se severolondýnským funky seskupením nazvaným Pride. “Když jsem s Pride vstupovala na pódium, třásla jsem se strachy. Byla jsem úplně zděšená. Ale byla jsem rozhodnutá dostat ze sebe to nejlepší a řekla jsem si, že jestliže budu zpívat, musím zpívat jako když mluvím, je totiž důležité zůstat sama sebou.”

Sade s Pride jezdila po koncertech dlouhou dobu a leccos se tak naučila. Od roku 1981 strávila s dalšími sedmi členy kapely tři roky ježděním a koncertováním po Velké Británii, přičemž často řídila ona sama. Součástí vystoupení Pride byla čtyřčlenná formace, kterou vedla Sade a která hrála tišší, jazzovější skladby. Jedna z těchto skladeb, nazvaná Smooth Operator, jejíž spoluautorkou byla Sade, zaujala hledače talentů jedné nahrávací společnosti. Netrvalo dlouho a každý chtěl podepsat smlouvu se Sade, ne však s celou kapelou Pride. Tvrdohlavá Sade, loajální ke svým spoluhráčům, odmítla kapelu opustit. O 18 měsíců později ustoupila a podepsala smlouvu se společností Epic records – s podmínkou, že si s sebou vzala tři spoluhráče z Pride, kteří s ní vytvářeli entitu zvanou Sade: saxofonistu Stuarta Matthewmana, klávesistu Andrewa Hale a basistu Paula Denmana.

První singl Sade, Your Love Is King, se dostal mezi deset nejlepších písniček britské hitparády v únoru 1984 a od té doby se její život i život celé kapely navždy změnil. Klidná, mírná elegance jejich hudby ve spojení s jejím vzhledem – exotickým a nenuceně sofistikovaným – ze Sade udělaly ženskou tvář desetiletí. Časopisy čekali ve frontě na to, až ji budou moci dát na titulní stránku. “Nebyl to žádný marketing,” říká unaveně. “Byla jsem to prostě já. A nesnažila jsem se propagovat image.”

V době, kdy vydali první desku nazvanou Diamond Life, byl život Sade všechno možné jen ne diamantový. Žila v přestavěné hasičské stanici ve Finsbury Parku se svým tehdejším přítelem, novinářem Robertem Elmsem. Nebylo tam žádné topení, což znamenalo, že se musela oblékat v posteli. Záchod, který v zimě zamrzal, byl na únikovém schodišti. Vanu měli v kuchyni. “V podstatě jsme mrzli.” Ve zbytku osmdesátých let Sade více méně nepřetržitě koncertovala po celém světě, jejích prvních tří alb se prodalo více než milion.

Pro Sade je koncertování stále základ. “Když pouze točíte pro televizi nebo videoklipy, stanete se nástrojem průmyslu nahrávacích společností. Vše, co děláte, je prodej produktu. Ve chvíli, kdy vstoupím na pódium s kapelou a hrajeme, vím, že lidé naši hudbu milují. Cítím to. Někdy toužím po tom, být zase na turné. Ten pocit mě celou zaplaví.” Dotěrný zájem médiií o její osobní život podnítil trvalý odpor k tomu, aby se jakkoliv podílela na reklamní hře. Z důvodu, že byla častokrát parodována v tisku, odmítá Sade rozhovory. “To uvažování ve stylu Fleet Street je strašné, jako by za vším, co vypadá jednoduše a pohodlně muselo být něco zvláštního.”

Většinu z posledních dvaceti let dávala Sade přednost svému osobnímu životu před kariérou a vydala za tu dobu pouze tři studiová alba s novým materiálem. V roce 1989 se provdala za španělského režiséra Carlose Scola Pliego; v roce 1996 se jí narodila dcera a na počátku jednadvacátého století se odstěhovala ze severního Londýna do zemědělského Gloucestershire, kde nyní žije se svým novým partnerem. To všechno zabralo hodně jejího času a pozornosti. A je to tak v pořádku. “Jako umělec můžete růst jenom když si dáte čas růst také jako člověk,” říká Sade. “Všichni jsme teď rodiči, naše životy se posunuly dále. Soldier of Love jsem prostě nemohla udělat dříve než teď, a přestože fanoušci museli čekat dlouho – a to je mi líto – jsem na něj nesmírně pyšná.”

Zavřete oči, Sade přichází… Pokaždé jiná a přece tak důvěrně stejná… stále skvělá.