„Labutí jezero mělo obrovský vliv na můj život!“ nechal se již slyšet současný umělecký šéf Finského národního baletu Kenneth Greve. Sám tančil roli Prince v 11 verzích! Býval totiž prvním sólistou Královského dánského baletu, hostujícím umělcem mnoha světových scén a také jejím baletním mistrem, pedagogem a choreografem. Tančil v pařížské Opeře s legendárním Rudolfem Nurejevem, který se stal jeho vzorem a rádcem. Jeho dílo nahradí poslední verzi Ericha Waltera, Růženy Mazalové a Vlastimila Harapese, která byla na repertoáru Národního divadla posledních 12 let. „Předešlá verze by se mohla hrát dál,“ uvažuje šéf baletu ND Petr Zuska, „avšak velké repertoárové stálice, stavební kameny baletu, jako jsou Labutí jezero nebo Louskáček, by neměly opomíjet vývoj divadla, aniž by ovšem přitom zavrhly tradici. Takže po čase potřebují nové nastudování. Jenomže po světě neběhá mnoho choreografů, kteří dokážou nastudovat Labutí jezero v tradičním slova smyslu, ale také se nebojí na daném poli rozvinout i vlastní osobitou invenci a zároveň jsou otevřeni vůči divadelním vlivům 21. století! Objevil jsem však Kennetha Greveho, který to vše přirozeně spojuje.“ Petr Zuska také prozradil, že na rozdíl od předešlých zvonkovitě klopených sukének balerín budou tentokrát sukénky úplně vodorovné: „Obě možnosti v sobě nesou trochu jinou estetiku i poetiku.“ Scénografie kombinuje romantické prvky s moderním scénickým designem. „Tento kontrast je velmi zajímavý a především nosný,“ pokračuje šéf baletu a dokresluje představu technologicky náročné scény: „Ve většině verzí labutě vycházejí ve 2. jednání jakoby hadovitě ze strany. Tentokrát vycházejí jakoby ze středu, z pomyslného jezera naznačeného kouřem bez konce, na nějž se promítá. Speciální kouř však musí mít určitou hustotu. Mělo by to být krásné a překvapivé představení.“ Na samém začátku tohoto „prototypu“ klasického baletu byla v roce 1875 hudba Petra Iljiče Čajkovského na objednávku Velkého divadla v Moskvě. Poprvé se tak baletu věnoval známý skladatel, dosud bylo zvykem použít k tanci jakékoli líbivé melodie. Čajkovskij se podílel i na libretu. Téma dívky – labutě je prastaré, patří do mýtů staré Indie, antiky i do keltských bájí. Pro nás je zajímavé, že prvním choreografem Labutího jezera v Moskvě se stal Čech Václav Reisinger. Premiéra roku 1877 měla u diváků úspěch, ač se traduje opak. Dílo se od té doby uvádí v mnoha verzích, nejslavnější a nejoblíbenější je dodnes verze Petipy a Ivanova z roku 1895. V Praze uvedl Augustin Berger 2. jednání už roku 1888 při příležitosti příjezdu Čajkovského – a skladatel si pak zapsal, že prožil chvíle „absolutního štěstí“. Celý opus měl českou premiéru v Národním divadle roku 1907 v choreografii Achille Viscusiho. Dodnes se žádné velké divadlo na světě neobejde bez této pohádkové romantiky, v níž se Princ zamiluje do dívky Odetty proměněné čarodějem Rudovousem (Rotbart) v Labuť. Tančit na scéně Odettu bývá snem malých děvčátek, ale i každé baletky. Je to však vrcholná a náročná role, často dvojrole s Odilií, náročná je i role Prince Siegfrieda. Mohou je tančit jen vynikající sólisté. Jako Odettu-Odilii uvidíme brilantní hvězdy Zuzanu Susovou nebo Nikolu Márovou, roli Prince tančí Jiří Kodym nebo Michal Štípa, čarodějem je Alexandre Katsapov nebo Richard Kročil a roli Princova přítele Benna tančí Karel Audy nebo Jiří Vaňka. Celé dílo pak svou technickou obtížností prověřuje schopnosti souboru. Možná jsme tímto baletem dodnes tak fascinováni právě pro symbol labutě, která ve své čistotě a vznešenosti prolétá mýtickými krajinami. (I ve Wagnerově opeře Lohengrin je Gottfried zaklet v labuť a tato labuť veze Lohengrinovu loďku, loďku rytíře svatého Grálu, po vlnách obdobně, jako veze božstva labuť v indickém hinduismu. V řeckých bájích se Zeus promění v labuť, aby se mohl spojit s Lédou, královnou Sparty. Ošklivé kačátko se v Andersenově pohádce mění ve vznešenou krásnou labuť.) A kdo by nevěřil, že si je párek labutí věrný i po smrti jednoho z nich? Nesmrtelný příběh o velké věčné lásce se na prknech Národního divadla odehraje již v jedenácté verzi.