Ano, já osobně mu vážně zrovna dvakrát nefandím. Nejde o to, že bych chtěla jít s davem a že ho budu hateovat jenom proto, že je to cool. Nejde ani o to, že bych mu záviděla. Není to snad ani tak, že bych ho vysloveně nenáviděla. Prostě a jednoduše se mi nelíbí muzika, jakou zpívá a nelíbí se mi způsob, kterým se prezentuje. A hlavně, nemám ráda hvězdičky, které se zrodí přes noc. Ale evidentně stačí načechrat patku, vzít si tak upnutý džíny, že máte hlásek jako konipásek a zpívat bejby, bejby, óóóóu. A úspěch je zaručen.

Stát se úspěšným, známým a opravdu dobrým interpretem je dřina. Obrovská dřina na několik let. A já si opravdu vážím každého interpreta, každé kapely, kteří si úspěch vyslouží svou pílí, odhodlaností, odvahou, neustálým cvičením, skládáním, obepisováním manažerů, nahrávacích společností, neúnavným koncertováním pro pár skalních fandů… Tomu já říkám zasloužená sláva.

To, čím žije Justin Bieber, nemá s výše zmíněným nic společného. Je to kluk, který ve dvanácti letech přišel s kytarou do hudební soutěže a pro jeho hezkou tvářičku s milým úsměvem se ho ujali manažeři. A udělali si z něj celebritu. Kluci ve dvanácti, čtrnácti letech se mají radovat z nového kola, z blbnutí s kamarády. A ne se ve videoklipech ocucávat s holkama v minisukních a zpívat při tom o lásce. Měli by se radovat z nového CD svého nejoblíbenějšího zpěváka. Ale když se sami lusknutím prsty stanou oblíbeným zpěvákem? Mají po dětství, po zážitcích, po svobodě, po té nádherné naivitě dítěte, kterou jim může každý dospělý závidět.

Justinovi není co závidět. Aspoň já to tak cítím. Není to nenávist, ani zášť. Je to spíš nepochopení toho, k čemu všemu se dneska mladí propůjčí, aby byli slavní. Ustát kolotoč hudebního průmyslu a prorazit v něm není snadné. A je obdivuhodné, když to někdo dokáže a udrží krok a tempo. Ale vždycky budu milovat především ty, kteří si svou pozici vydobudou svým hudebním nadáním, a ne přeslazeným hláskem a roztomilým kukučem. 

AUTOR: Adriana Martinovičová