Peršané si již ve starověku osvojili techniku uchovávání ledu uvnitř jakýchsi přírodních „chladniček, nazývaných „yakhchal“. Tyto konstrukce uchovávaly za pomoci větrníků led, dopravený z nedalekých hor od zimy bezmála až do léta. Bohatí Peršané si tak mohli vychutnávat chlazené lahůdky - např. zvláštní chlazený pokrm, podobný pudinku, jehož základem byla růžová voda, vlasové nudličky a led, ochucený šafránem, ovocem a dalšími aromatickými látkami. Tento pro nás nezvyklý pokrm je dodnes v Íránu podáván jako lahůdka. Ledovými pochoutkami se nechávali hýčkat i egyptští faraoni. Podle záznamů již asi kolem roku 500 př.n..l. si pochutnávali na ovocných šťávách, smíchaných se sněhem. Podobným lahůdkám podlehli i antičtí Řekové, kteří pro movité občany sváželi z božského Olympu kusy ledu a sníh, jenž dochucovali ovocnými šťávami, medem a vínem, a prodávali jej v ulicích starověkých Atén. Vynález, který umožnil výrobu zmrzliny a sorbetu, má kořeny v Číně, kde prokazatelně ve 12. století obkládali nádoby s ovocnými šťávami sněhem, smíšeným s ledkem, a tak dosáhli chemickou reakcí podchlazení směsi. Na předchůdcích zmrzliny si pochutnávali například Alexandr Veliký, nebo o mnoho později císař Nero. Pro vládce říše Mughal sváželi ještě v 16. století celé karavany led a sníh z Hindúkuše do Dilli, aby mohl sultán potěšit své chuťové pohárky lahodnými sorbety. O rozšíření zmrzliny se postarala i Kateřina Medicejská, která si po sňatku s Jindřichem II. s sebou přivezla do Francie své italské kuchaře i s tajemstvím výroby této tehdy velmi vzácné pochoutky. O sto let později byl prý anglický král Charles I. natolik uchvácen „mraženým sněhem“, že nabídl svému dvornímu kuchaři doživotní rentu s podmínkou, že tajemství výroby sněhově hebké, sladké lahůdky neprozradí. Výrobu zmrzliny, jak ji známe dnes, umožnil vynález pana Blasiuse Villafrancy z Říma. V roce 1550 popsal ve svém spisu „Methodus refrigerandi“, že je možné dosáhnout bodu mrazu, když se ke sněhu přidá ledek nebo sůl. Díky tomu se mu povedlo vyrobit zmraženou krémovou směs. Že šlo o vynález významný je jisté: v roce 1676 byl ve Francii mj. ustaven nový cech mistrů chladičů ovoce a květin s více než 250 členy. První ruční výrobník zmrzliny byl vynalezen v roce 1846. A to už zmrzlina vyráží na své vítězné tažení vstříc širokým vrstvám obyvatelstva – vznikají první kavárny, kde se podává i zmrzlina, a konečně v roce 1870 vzniká v Anglii první továrna na zmrzlinu. K evropské zálibě v mražené pochoutce se přidala v 18. století i Amerika, poté, co si první osadníci s sebou z Evropy přinesli také tajemství její výroby. K mohutnému rozšíření zmrzliny dochází hlavně ve druhé polovině 20. století, kdy se zlevňuje proces mražení. Významným vynálezem 20. století se také proces výroby tzv. lehké, nadýchané zmrzliny, která řadě výrobců umožnila prostřednictvím zašlehaného vzduchu i více než zdvojnásobit objem zmrzlinové hmoty, aniž by bylo potřeba více surovin, a tedy snížit náklady. Například zmrzlina Häagen-Dazs však touto cestou nikdy nevykročila. Se svým minimem vzduchu (87% objemu tvoří zmrzlinová hmota, jen 13% tvoří vzduchové bublinky, vzniklé během míchání hmoty) se tak stala pomyslnou metou a synonymem tzv. super-prémiového zmrzlinového segmentu.