Nad čím jste se v poslední době pousmál?

Nad francouzským filmem, který teď šel do kin a musím říct, že po dlouhé době jsem se doslova řezal smíchy. Jmenuje se Nedotknutelní. A ještě jsem dnes poslouchal nové Buty, za dnešek jsem desku slyšel už třikrát a přijde mi skvělá.

Jak vzpomínáte na první koncerty Chinasek?

První koncert kapely pod názvem Chinaski proběhl v roce 1993 v Praze v klubu Na Chmelnici. Hráli jsme jako předkapela Hudby Praha. Koncerty Na Chmelnici byly vždycky dobré, tenkrát přišlo asi kolem dvou set lidí. Bylo to skvělé, protože nás Hudba Praha vzala jako předkapelu na svoje turné a to byla nejlepší škola rock and rollu. To, co jsme se od nich naučili, to ve zkušebně nezjistíte. Mělo to jedinou nevýhodu, museli jsem jim stěhovat aparáty, to byla jejich podmínka.

Kdy se kapela Chinaski poprvé prosadila?

Tenhle moment přišel asi v roce 1997, kdy jsme vydali druhou desku. S první deskou se nic nestalo, nikoho to nezajímalo a za dva roky jsme prodali dva tisíce kusů. Ten moment přišel až v roce 1997, kdy jsme vydali Dlouhej kouř. Té desky se prodalo dva tisíce kusů za první týden. Začali nás hrát v rádiu a začal o nás být zájem. V letech 1998 až 1999 jsme hráli přes dvě stě koncertů ročně.

Co byste doporučil začínajícím kapelám?

To je těžká otázka, protože v něčem to mají dnes mnohem jednodušší. Třeba v materiálním vybavení. Já jsem si první dobrou kytaru koupil až ve třiceti, protože předtím ty kytary vůbec nebyly, anebo jsem na ně neměl peníze. Než jsme vydali Dlouhej kouř, tak jsme v podstatě hráli deset let zadarmo nebo za benzín. Byl to koníček, kterého jsem si platil ze svého herectví. Takže mají výhodu v tom, že mohou začít s dobrým vybavením a aparáty. Nevýhoda je, že dnešní svět je v tomhle malý. Díky technologiím je hudba úplně všude. Dneska založit kapelu znamená něco úplně jiného. Za nás to byl životní postoj a vzdor. A to nejen proti komunistům.

Takže se prostě změnily podmínky...

Dneska už to není tak, že stačí napsat dobrou písničku a ona už si to místo najde. Jenom ji pověsit na internet prostě nestačí. Je to mnohem větší alchymie. Ale věřím tomu, že ten zdravý základ - to že máte touhu něco říct, pojmenovat, vykřičet nebo něco prostě vybrečet do světa a uděláte to skrz písničku, takže víte o čem a pro koho zpíváte, tak ve chvíli, kdy ten základ máte, tak je tu šance, že uspějete. Dnešní svět je zahlcený tunami lidí, kteří chtějí být zpěváci, je jim jedno, co zpívají, o čem a pro koho. To jsou všechny ty talentové soutěže. Holky chtějí být zpěvačky, ale nepřemýšlí o tom, co a pro koho by měly zpívat. Mašinérie showbusinessu je na malou chvilku využije a pak je odkopne, protože už má další adepty na tuhle šílenou věc.

Přijde mi, že ta popularita je pro ně strašně rychlá, v šestnácti koncertují a mají autogramiády.

Myslím si, že to může uškodit, protože když je vám sedmnáct let a zažijete půl roku takovouhle slávu a pak to najednou skončí, může vám to docela zkazit život. Často se mě ptají, jak nás změnil úspěch a já na to odpovídám, že vůbec, protože ten úspěch nepřišel z neděle na pondělí. V šesté třídě na základní škole jsme založili kapelu. Neuměli jsme na nic hrát, tak jsme hráli na playback. V prvním ročníku na gymplu jsme si koupili opravdové nástroje a trvalo deset let, než jsme natočili vůbec nějakou desku. A stejně si jí nikdo nevšiml.

To byla opravdu dlouhá cesta....

Trvalo dvanáct let, než si nás někdo všiml a těch dvanáct let jsme prostě hráli a hráli. Takže jsme si to vlastně odpracovali, postupně to přicházelo a když na vás lidi začnou najednou chodit, vy víte, že jste na tom deset let dřela. Že práce kvůli tomu šla stranou, všichni vaši spolužáci už jsou ženatí a mají děti a vy prostě ne. Že nemáte svůj byt, žijete s batohem na zádech, protože jezdíte pořád někam na koncerty, spíte u kamarádů a ráno jdete do divadla. Potom si toho člověk jinak cení. Je to prostě jiné, než když z vás někdo udělá za tři měsíce hvězdu a dá vám k tomu smlouvu, ve které se pomalu upíšete ďáblu.

Skupina Chinaski čekala na svůj úspěch dlouhá léta.

Proč jste se rozhodli podporovat zrovna Linku bezpečí?

Spolupracujeme asi rok. Náš trumpetista pracuje na jedné krizové lince, kde má směny a pomáhá lidem řešit problémy. Přes něj jsme se takhle dostali k Lince bezpečí a spolupracujeme.

Kde berete inspiraci pro své texty?

Bude to znít jako klišé, ale píšu prostě o tom, co vidím kolem sebe. Co potkám a co zažiji, nedovedu si sednout nad čistý papír a jen tak z vody napsat text. Myslím si, že i proto mají lidi naše písničky rádi, protože je to ze života. Dřív jsem po kapsách nosil různé papírky a zápisníčky, teď mám chytrý telefon a tam si píšu poznámky. Je to dobré, protože si takhle zapisuji myšlenky, pak si to za půl roku přečtu a zjistím, že tam ten text už je.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní písničku, kterou jste takhle napsal?

Takhle vznikla třeba písnička Vrchlabí. Skutečně bylo 28. prosince 2002 a hráli jsme ve Vrchlabí na diskotéce. Po koncertu chtěli jet kluci do Prahy a já jsem chtěl jet do Jičína. A potkal jsem tam někoho, kdo měl cestu do Jičína a slíbil mi, že mě vezme. V autě nakonec skutečně byla Marcela, Marta a Marty matka. Hustě sněžilo a měli jsme letní gumy, takže jsme jeli krokem. A já jsem jen seděl vzadu a poslouchal, jak se ty ženy baví. Pak mě vyhodily na náměstí a já jsem ten text, tak jak ho slyšíte, měl úplně hotový.

Nazpívali jste desku Autopohádky. Jaké to je, přeorientovat se na dětského posluchače?

Strašně osvobozující a příjemné. My jsme nejdřív udělali dvě desky, mluvené slovo a potom následoval film. V takové kapele, jako máme my, kde už jsme natočili osm desek, to někdy zavání stereotypem. Takže když pak přišel Honza Jiráň a zeptal se, jestli nechceme udělat něco pro děti, tak jsme po tom nadšeně skočili. A vážně to byla moc příjemná práce, najednou neřešíte, jestli má písnička nějaké parametry a jestli ji budou hrát v rádiu. Ale děláte písničky pro děti, minutové popěvky s jasným tématem. Hrozně jsme si to užili a rozhodně ještě uděláme nějakou. Až nás bude štvát normální kapelní život, tak zase natočíme desku pro děti.

Více naleznete na StudentPoint.cz.