„Co to je?“ zeptala jsem se číšníka při pohledu na talíř s čímsi, co vypadalo jako čtyři obrovské gumové míčky v rajské polévce. Číšník byl mladý a hezky se usmíval, ale rychle mi došlo, že anglicky umí hůř než já ázerbájdžánsky. Právě jsem se chystala uchýlit se ke znakové řeči, když se do toho vložila máma. „Shelley, ty nemáš vůbec smysl pro dobrodružství,“ pokárala mě a přes brýle na řetízku po mně vrhla přísný pohled. Nabodla jeden ten míček na vidličku a strčila si ho do pusy. Zdálo se mi, že jsem v jejím obličeji postřehla chvilkový šok, než začala hrdinsky žvýkat... a žvýkat... a žvýkat. „Fascinující,“ oznámila. „Mami, kdybych toužila po něčem fascinujícím, šla bych se podívat na zahraniční dokument do Filmového fóra. Sem jsem se přišla najíst.“ Ne že bych měla během posledních sedmi let čas vyrazit do kina, ale o to tady nešlo. „Najíst? Nesmysl, přišli jsme oslavovat,“ ozval se táta, naklonil se přes stůl, popadl můj obličej do dlaní, celý ho zmuchlal a pak mi dal mlaskavou pusu na vyšpulenou tvář. Což byla pravda. Mou odměnou za to, že jsem právě dokončila čtyřleté univerzitní studium, čtyřleté specializované studium medicíny a tříletou pediatrickou stáž, bylo tohle: rodinná oslava u obrovského kulatého stolu v nejlepší a nepochybně jediné ázerbájdžánské restauraci v Queensu. Máma vybrala Baku Buffet, protože jí to připadalo „zajímavé“. Zajímavé, fascinující a pozoruhodné jsou mámina tři nejoblíbenější slova a ona neustále usiluje o nové zážitky, které by jí poskytly příležitost ta slova použít. Proto se nadšeně vrhla na univerzitu třetího věku, kde se zapisuje na kurzy o čemkoli od „Stylů lidového řezbářství na dojicích stoličkách“ po „Hmyz, eunuchy a Euripida“. Žasla jsem nad tím, že jedna jediná mysl dokáže udržet takovou šíři informací. Tohle shromáždění bylo pro naši rodinu celkem typické. Tetičky, strýčkové, bratranci a sestřenice se mačkali kolem stolu, pokřikovali, smáli se, ochutnávali jeden druhému jídlo z talířů, pili jeden druhému ze skleniček a vůbec se chovali, jako by nebyli jednotlivci, ale monstrum s jedním tělem a mnoha hlavami: Rodina Greenových. Můj bratr Ira, nerudný individualista, se krčil ve výklenku u záchodů a něco řešil po mobilu se svým bookmakerem. Ira má drobný problém se sklonem k hazardu - asi stejně, jako měl Orson Welles drobný problém s nadváhou. Ira má taky rád marihuanu - k ranní kávě. A zmínila jsem se už o těch flámech ve špinavých hotýlcích u silnice s dámami, které nabízejí svou společnost za hodinovou sazbu? Vyprostila jsem obličej z tátova sevření a podívala se přes stůl na Arthura, muže, s kterým jsem už dva roky chodila. Poslední hodinu se Arthur usmíval od ucha k uchu a já nechápala, proč má tak dobrou náladu. Upřímně řečeno, Arthur se usmíval celé poslední dva roky. Byla to jedna z jeho mnoha vynikajících vlastností, ovšem někdy mi lezla na nervy. Jak vůbec někdo může být v jednom kuse tak báječně naladěný, obzvlášť když chodí se mnou? Soucitně se na mě podíval a zašeptal: „Miluju tě, kočičko.“ „Tys ty míčky ochutnal?“ zeptala jsem se. „Ve skutečnosti to jsou beraní varlata,“ informoval mě. „Hned se cítím líp,“ prohlásila jsem a odstrčila talíř. Měla jsem hlad, byla jsem vyčerpaná a nervózní a nejvíc ze všeho jsem toužila zalézt do své mrňavé garsonky na Manhattanu, pustit si nějakou bezduchou reality show a pomalu se k tomu projídat rodinným balením banánové zmrzliny s ořechy. Víceméně celý můj dosavadní dospělý život, všechna léta studia, praxe a bezesných nocí, vedl k tomuto okamžiku, a já, místo abych hodila starosti za hlavu a trochu si to užila, jsem teď chtěla jen trochu klidu a míru, abych si mohla všechno promyslet a udělat pár rozhodnutí. Arthur vstal a obešel stůl k mojí židli. Báječně teplýma rukama mi promasíroval ramena, našel důvěrně známá zatuhlá místečka a opatrně je uvolnil krouživými pohyby, zatímco mi palci přejížděl nahoru a dolů po šíji. Bezděčně jsem si zhluboka povzdechla. Tohle masážní umění byla jedna z jeho vynikajících vlastností, která mi na nervy nikdy nelezla. Arthur učil angličtinu na státní střední škole v Brooklynu. Byl laskavý, spolehlivý, vysoký přes metr osmdesát, měl šedozelené oči a nádherně líbal. Ale nejvíc jsem na něm milovala ty zázračné ruce. Sehnul se a dal mi pusu na temeno hlavy. „Prostě se zkus uvolnit, broučku.“ „Ach, Arthure,“ povzdechla jsem si. „Já se vážně snažím. Ale nevíš ani polovinu z toho, co se děje.“ Hledala jsem zaměstnání v nějaké dobře zavedené lékařské praxi v newyorských čtvrtích jako Upper West Side a Park Slope. O těch pár volných míst, která se nabízela, byl velký zájem, a zatím se na mě štěstí neusmálo. A to jsem musela splatit čtvrt milionu dolarů za studentské půjčky. O téhle polovině Arthur věděl. Ta polovina, kterou nevěděl, se týkala toho, že mi před třemi dny zavolala dr. Marge Muellerová, šéfka Madisonské pediatrie, jednoho z nejlepších dětských lékařských středisek na manhattanské Upper East Side. Doktorka Muellerová, které můj životopis poslal jeden lékař z jisté ordinace v Park Slope, mě pozvala na pohovor. Požádala jsem ji o pár dní na rozmyšlenou. Nebyla jsem si jistá, jestli do tak nóbl čtvrti, jako je Upper East Side, zapadnu. A Arthurovi jsem o rozhovoru s dr. Muellerovou nepověděla, protože vzít tu práci by znamenalo mít co do činění s bohatými, privilegovanými rodinami, které neschvaloval, a já nechtěla, aby mi rozhodování ztěžoval svými předsudky a snažil se ve mně vyvolat pocit viny. Předsudky nepředsudky, vážnější vztah než ten s Arthurem jsem v životě neměla. Arthur byl přesně ten typ laskavého, velkorysého, hodného muže, o kterém mi vždycky říkali, že ho jednou potkám a provdám se za něj. Stejně jako mi vždycky říkali, že bych se měla dobře učit, moc na sebe neupozorňovat, sbírat školní odměny za snaživost, chovat se zdvořile, dělat domácí úkoly a dojídat všechno, co mám na talíři, i kdyby to byla beraní varlata. Problém vězel v tom, že jsem občas měla pocit, že mi Arthur nedává dost prostoru k dýchání, stejně jako mi nedávalo dost prostoru k dýchání mnohohlavé monstrum rodiny Greenových a očekávání, která do mě vkládalo. Připadalo mi, jako bych zhruba od svých devíti let žila v hermeticky uzavřené bublině označené nápisem ‚HODNÁ SNAŽIVÁ SHELLEY‘. V hloubi duše jsem vždycky tajně cítila jistou závist a obdiv k rebelkám, které kašlaly na úkoly, výstředně se oblékaly, divoce flirtovaly a vyzařovala z nich nenucená smyslnost a sebejistota. U mě nebylo nic nenucené, a už vůbec ne zábava. Jediné moje provinilé slasti představovalo jídlo a posedlost celebritami a popkulturou, která nabírala podobu maratonů před televizí u stanice E! a listování společenským časopisem InStyle. Snila jsem o tom, že jednou prorazím tu bublinu hodné holky, začnu chodit na báječné večírky, kde vypiju příliš mnoho skleniček mojita a budu tančit jako o život a koupat se při měsíčku nahá a milovat se v dunách - prostě se opravdu uvolněně, nevázaně bavit. Můj vztah s Arthurem se rozhodně nedal zařadit pod hlavičku uvolněné, nevázané zábavy - jistě, představoval mnoho jiných, patrně v konečném důsledku daleko důležitějších věcí, ale provinilá slast to nebyla. A já měla pocit, že jsem si vydřela právo něco si užít, než se usadím. „Shelley, jsi úžasná doktorka a miluješ děti - dlouho bez práce nezůstaneš.“ Arthur mě vždycky plně podporoval, ale já měla pocit, jako bych poslední tři roky zadržovala dech, a než budu moct konečně vydechnout, potřebuju dát svému životu směr a vybudovat si vlastní lékařskou praxi. „Díky, zlato,“ řekla jsem, trochu se na židli povytáhla a políbila ho. Náš vztah se blížil tomu, aby se dal brát jako skutečně vážný, ale i to budu muset prozatím odsunout stranou. Než se vdám a budu mít děti, musím začít vydělávat na živobytí. Můj táta byl pošťák, vynikající, neuvěřitelný superlistonoš, který třicet let působil ve stejném rajonu na Upper East Side a všichni ho tam milovali, ale poštovní doručovatelé moc peněz nevydělávají. Máma dělala na částečný úvazek poradkyni pro volbu povolání na jedné státní základce, a ty taky neberou žádné závratné sumy. „Nemůžeme si to dovolit,“ znělo mi v uších celé moje dětství. A Arthurův plat by sotva stačil pro rodinu, jakou jsme si oba přáli. A kromě toho všeho jsem se chtěla postavit na vlastní nohy jako nezávislá žena. Hodně to pro mě znamenalo. „Panebože, tohle je vynikající. Musíš to ochutnat, Shelley,“ prohlásila máma a ukázala na svůj talíř, kde ležel kus masa zalitý ostře oranžovou omáčkou. Jaké maso se asi jí v Ázerbájdžánu? Kozí? Pštrosí? Jačí? Nemusím mít všechno. „Já vím, jak tě rozveselit,“ pošeptal mi Arthur do ucha. To byla pravda, Arthur věděl, jak mě rozveselit - ale nezdálo se mi moc vhodné vyskočit na ten kulatý stůl a pomilovat se před zraky Boha, mnohohlavého monstra rodiny Greenových a ostatních hostů a zaměstnanců Baku Buffetu, přestože se chovali celkem přátelsky. „Že ty máš něco v rukávu?“ zeptala jsem se. „Přesněji řečeno v náprsní kapse,“ odpověděl. V tu chvíli mi zazvonil mobil. „Povinnost volá,“ omluvila jsem se a vstala od stolu. „Haló?“ „Jste to vy, Shelley?“ Podle výrazného kultivovaného přízvuku z nějakého okraje Evropy, kde si zatraceně moc zakládají na vzdělání, jsem rázem poznala, že mi telefonuje dr. Marjorie Muellerová z Madisonské pediatrie. „Ano, to jsem já, doktorko Muellerová. Omlouvám se za ten hluk.“ „Kde prosím vás jste, v Uzbekistánu?“ „Dobrý odhad. Vteřinku, hned si najdu klidnější koutek.“ Přešla jsem k výklenku u záchodů, kde Ira štěkal povely na svého bookmakera a potil se. Jako obvykle byl navlečený v tom, co prohlašoval za styl Atlantic City - měl na sobě plandavou fialovou košili z nějaké lesklé látky, na muže až přehnané množství zlatých šperků, černé kalhoty a černé kožené nazouvací boty, které vypadaly trochu jako domácí trepky. Jak jsem znala Iru, nejspíš to byly domácí trepky. Ira představoval jang k mému jin a skutečnost, že on byl tak moc jang, hrála velkou roli v tom, proč mě drželi jinově napjatou jak kůži na buben. „Iro, potřebuju tenhle výklenek,“ řekla jsem mu. „Shelley, já jsem na tebe hrozně pyšný,“ opáčil. „Nemohla bys mi napsat něco na kuří oka? Třeba vicodin?“ „Iro, já jsem pediatr, ne podiatr, a teď se hni, prosím.“ „Miluju tě, Shell,“ oznámil mi a vzápětí vklouzl na pánské záchody, aby mohl pokračovat v telefonování. „Omlouvám se za ten zmatek, paní doktorko Muellerová. Já jenom...“ „Prosím,“ skočila mi do řeči, „říkejte mi doktorko Marge, všichni mi tak říkají. Omlouvám se, že volám v tuhle hodinu, ale potřebovala bych vědět, jestli jste se už rozhodla, že se za mnou zajdete podívat. Opravdu nám tady citelně schází další síla a já si řekla, že když jste absolventka Cornellu stejně jako já, zkusím apelovat na pouto stejné školy, abych vás přesvědčila.“ Rozhodně bylo lichotivé, že mě přemlouvá šéfová tak významného střediska. „Nejspíš si myslíte, že jsem nějaká namyšlená paní doktor z Upper East Side, co chodí v kostýmcích od Chanelu a botách Manolo Blahnik. Tak to máte pravdu. Ačkoli poslední dobou začínám upřednostňovat spíš Jil Sanderovou. Ale taky jsem dětská lékařka oddaná své práci a hlavu vám neukousnu, slibuju. Nehodilo by se vám zastavit se tady zítra kolem oběda?“ Věděla jsem, že bych měla s odpovědí otálet, abych nepůsobila moc dychtivě nebo zoufale, že bych ji měla trochu napínat. „Ráda přijdu,“ řekla jsem. „Tak se uvidíme zítra v poledne, doktorko Greenová.“ Po těch slovech zavěsila. Stála jsem v zapařeném výklenku obklopená výpary z beraních varlat a jačích řízků a hovorem své hlučné rodiny. Nemohla jsem si být jistá - vzhledem k tomu Chanelu a Manolovi a Jil, ale vypadalo to, že o mně velmi vážně uvažují jako o kandidátce na místo v jedné z nejlepších a nejprestižnějších pediatrických praxí ve městě. O mně, ucourané holce z Jackson Heights, která má pět kilo nadváhy - no dobrá, deset -, smysl pro módu asi jako průměrná bezdomovkyně od popelnic a sociální schopnosti na zhruba stejné úrovni. Byla jsem přesvědčená, že až mě dr. Marge de Chanel uvidí, rychle usoudí, že pro její pacienty nejsem to pravé. Na druhé straně jsem byla, jak jsem aspoň doufala, zatraceně dobrá lékařka, školu jsem dokončila mezi nejlepšími z ročníku a během stáže jsem měla vynikající výsledky. Možná tu práci dostanu. Ale nevěděla jsem úplně určitě, jestli o ni stojím. Elegantní, módní, drahá Upper East Side není zrovna místo, kde bych se mohla cítit příjemně. A kromě toho, což bylo důležitější, jsem netušila, co si mám vzít zítra na sebe. „Raz, Shelley!“ zavolala na mě máma přes celou restauraci. Pokud by vás zajímalo, co znamená raz, tak „ramena a záda“. Máma si tu zkratku vymyslela, aby mi mohla na veřejnosti čas od času nenápadně připomínat, že se nemám hrbit - jsem patrně jediný člověk na světě, kterého napomínají ve zkratkách. Ale připadá mi, že snaha o nenápadnost se jaksi míjí účinkem, když tu zkratku vykřikuje hlasem, který je slyšet až v Bronxu. Bezděky jsem stáhla ramena dozadu a zvedla hlavu. „Tak je to mnohem lepší, zlato, a teď pojď ochutnat tyhle maličké úhoře. Vařili se cestou ke stolu. No není to zajímavé?“ hulákala. Když jsem se k ní loudala zpátky, všimla jsem si, že Arthur se na mě culí zářivě jako světlomet na steroidech. Pak vstal a cinknul nožem o sklenici. V Baku Buffetu bohužel používají umělohmotné skleničky, takže si toho nikdo nevšiml. „Ticho, prosím,“ řekl. Hladina decibelů se ani v nejmenším nesnížila. Nejspíš vám to už došlo, ale v mé rodině je křik naprosto normální, obecně přijímaný způsob komunikace. Moji příbuzní nekřičí jen v situacích, kdy mají na srdci něco opravdu závažného, jako třeba „Babička dneska umřela“. Chudák Arthur pochází z intelektuálské rodiny z Ann Arbor v Michiganu, kde se mluví běžnou hlasitostí; proto ho v tom našem spolku jaktěživo nikdo neposlouchá. „Ticho, prosím,“ opakoval trochu hlasitěji. „Držte konečně klapačky!“ zařval táta. V celé restauraci se rozhostilo hrobové ticho a všichni se otočili k našemu stolu. Arthur dokrvava zrudl. „Fajn, dáváme pozor, tak povídej, ale rychle,“ ozvala se máma. „Vystydnou nám úhoři.“ „Jenom jsem chtěl požádat o přípitek pro Shelley za všechno, co dokázala. Jsme na tebe strašně hrdí,“ řekl Arthur. Všichni ostatní hosté v restauraci se obrátili ke mně. Z jejich zmatených výrazů jsem poznala, že nejméně polovina z nich umí anglicky ještě hůř než náš číšník. „A pak je tu ještě jedna věc, o kterou bych chtěl požádat,“ dodal Arthur, začervenal se a sklopil hlavu s tou svou neohrabanou nesmělostí, která mi připadá tak roztomilá. Celá restaurace přihlížela a čekala. Sáhl do náprsní kapsy, vytáhl malou sametovou krabičku a otevřel ji. Uvnitř se leskl a mihotal nádherný starožitný prsten z filigránského zlata, do nějž byly zasazené čtyři malé diamanty. Věděla jsem, že patříval jeho babičce a že mu ho odkázala, aby ho dal své nevěstě. „Shelley, vezmeš si mě?“ zeptal se. „Co to říká?“ vřískla jedna z tetiček. „Mluv hlasitěji!“ nařídil mu kterýsi bratranec. „Shelley, vezmeš si mě?“ opakoval Arthur zřetelně a nahlas. Tak tohle jsem nečekala. Rozhlédla jsem se okolo stolu po všech těch příbuzných, které jsem znala celý život a měla je hrozně ráda, přestože mě tak často deptali a unavovali. Všichni se nadšeně usmívali a chichotali se. Dokonalý závěr dokonalé oslavy rodiny Greenových. Arthura přijali mezi sebe asi tak deset minut po tom, co se s ním seznámili. Pořád mi opakovali, že on je ten pravý, a teď se ukazovalo, že měli pravdu. Nemohla jsem Arthura zklamat, ne tady, ne před celým jeho fanklubem. Co bylo možná ještě důležitější, nemohla jsem zklamat je. A s takovým milým okouzlujícím mužem jako Arthur se přece nemůžu zklamat ani já sama. „Ano,“ řekla jsem. V restauraci bylo ještě pár vteřin ticho. Pak táta vyskočil, rozpřáhl náruč a zakřičel z plných plic: „Bude svatba!“ Všichni v restauraci začali tleskat. Z pánského záchodu vyrazil Ira, zavolal: „Trefil jsem na osmým dostihu na Aqueductu velký pořadí!“ a hned předvedl jeden ze svých improvizovaných tanečků - zatočil se, zavlnil v bocích a zazpíval: Nepřestávej myslet na zítřek... „Pozoruhodné,“ řekla máma a po tvářích se jí řinuly slzy. (ukázka z knihy)