Batoh ani kabát do hlediště nepatří!

Samozřejmě velice záleží na místě, ve kterém se představení odehrává. Pokud se jedná o divadelní hru někde ve sklepení či undergroundovém klubu, šatnu byste jistě na takovém místě hledali marně, či možná ani nedoporučujeme po takovém místě pátrat a na kabát si raději v tomto případě sednout. Ovšem, pokud navštívíte byť jen oblastní divadélko, šatnu tam zcela jistě najdete a právě proto je naprosto nezbytné se zamyslet, z jakého důvodu tam asi je. Divadlo není rockový klub ani tribuna na stadionu a tak si zde za symbolický poplatek kabát a jiné přebytečné svršky odložte. Za prvé tím necháte vyniknout své oblečení, které jste na večer zvolili, za druhé máte pak volné ruce a o přestávce s nimi nebudete vrážet do ostatních návštěvníků představení. Nic nevypadá hůř, než člověk, který sedí s baťohem nebo kabátem na klíně v hledišti Stavovského divadla.

Během představení nekontrolujeme mobilní telefon!

Jistě. Žijeme ve století techniky a pokroku, ale když večer jdeme za kulturním zážitkem, je třeba si na něj dopředu vyhradit čas. Ne nadarmo nás před každým představení hlas našich oblíbených herců žádá, abychom své elektronické miláčky vypnuli. Když sedíme v publiku před živými herci, kteří se snaží (mnohdy za velice nízký peníz) nám přinést kulturní zážitek, nemůžeme udělat víc urážející gesto, než když během představení vytáhneme mobilní telefon a začneme odpovídat na textovou zprávu či dokonce odpovíme na telefon, že zrovna nemůžeme mluvit (všimněte si, jak je ta odpověď sama o sobě bizarní). Pokud je situace velice vážná, a telefon OPRAVDU musíte zvednout, divadelní sál opusťte a vraťte se na místo až po přestávce.

Fleesová mikina ani pohorky se za společenské oblečení nepovažují!

Asi si většina z vás říká, jak zbytečný je tento bod, ale když včera autorka tohoto článku navštívila divadelní představení v CENTRU Prahy, je bohužel zcela opodstatněný a důležitý. Tím, jak se na představení oblékáme, dáváme hercům, vlásenkářkám, šatnářkám i uvaděčkám najevo, co si o instituci, ve které mnohdy několik let (a opět mnohdy za symbolický plat) pracují, myslíme. Divadelní představení rovná se kultura, tudíž si žádá formální oblečení. Jak zcestovalí lidé vědí, do divadla či opery v cizině by vás bez saka nepustili, tudíž by nebylo od věci si některé zvyky od zahraničních kolegů přivlastnit. Nikdo vás nenutí navštívit Činoherní klub ve velké večerní, ale úctu k takovým institucím, kde se hrají hry od Voltaira, Gogola či Dostojevského, bychom mít měli. Divadelní velikáni díky nám a našemu chování tak jistě najdou na onom světě pověstný klid a Češi tak konečně přestanou být díky svému „pověstnému“ oblékání vizitkou ignorantů etikety.